Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Ve znamení bílé myši

Pan Dalibor Šebela si matně uvědomoval trapnost a nesmyslnost
situace, do níž se bůhvíjak dostal, a toužil, aby už to skončilo. Měl
nepříjemný pocit, že jeho osobní svoboda je nedovoleným způsobem
omezována, a hodlal proti tomu co nejdůrazněji procestovat.
Provestovat. Hergot, protestovat.
Jako svobodný občan tohoto státu měl právo volit si takový druh
zábavy, jaký mu vyhovoval. Jestliže se rozhodl strávit část svého
volného času na pouťové houpačce, byla to jeho věc a nikdo neměl
právo mu v tom bránit. Naproti tomu nikdo nebyl oprávněn nutit
ho, aby se houpal, když se houpat nechtěl. A on nechtěl. Měl už
toho houpání až po krk a zoufale toužil po pevné zemi. Ale nikdo
na to nedbal. S protivnou pravidelností houpačka stoupala a klesala
a pan Šebela si nemohl vzpomenout, kdy to začalo, a neměl
nejmenšího tušení, kdy to skončí.
Daleko víc jej však znepokojoval podivný fakt, že v houpačce
neseděl ani nestál, nýbrž ležel bezmocně na její podlaze, neschopen
pohybu. Zdálo se, že původcem všech těchto nepříjemností
je nebezpečně vypadající chlapík, který seděl panu Šebelovi na
žaludku a líně kouřil odporně páchnoucí dýmku.
Potom se pan Dalibor Šebela probudil a tiše zasténal. Houpačka
zmizela, nesympatický muž v komediantském tričku se propadl
do říše nepříjemných snů, ale celkem se nic nezlepšilo. Pan Šebela
konstatoval, že je mu špatně, a jen pomalu se jasnící činností omámeného
mozku dospěl k celkem správnému závěru, že je mu špatně
z šestadvaceti důvodů, totiž z první až šestadvacáté číšky koňaku,
kterou dnes v noci oslavil konec starého a začátek nového roku.
Pan Šebela pronesl několik pochmurných poznámek, v nichž
sám sobě upřel příslušnost k živočišnému druhu zvanému homo
sapiens, proklel své kamarády a zcela nešetrným způsobem se
dotkl památky svatého Silvestra. Potom opatrně vstal, a připomínaje
člověka stiženého obrnou, přistoupil k oknu svého mládeneckého
pokoje.
Venku se v slunečním světle jiskřil čerstvě napadlý sníh a pan
Šebela přivřel před jeho jasem oči. Položil čelo na příjemně chladící
okenní tabuli, ale vzápětí bolestně zaskučel, a jat náhlým podezřením,
odebral se do koupelny k zrcadlu. Zjistil, že má na čele pořádnou
bouli, a na zlomek vteřiny podlehl domněnce, že mu to udělal
onen chlapík od houpaček. Potom jej však zcela správně poslal zpět
do říše přeludů a z drobných zrníček škváry zarytých do kůže usoudil,
že v noci padal nejen sníh, ale také on. Pak si rozvážně vyčistil
zuby zdvojenou dávkou zubní pasty, čímž se alespoň částečně zbavil
dojmu, že pozřel k večeři obsah kavárenského popelníčku. Zrovna
si pouštěl na hlavu proud studené vody, když zazvonil telefon.
Muž na druhém konci telefonní linky byl protivně veselý a bujarý.
Hulákal něco o tom, jak je venku krásně, navrhoval procházku
a smlouval schůzku u oběda v jakési malostranské jídelně.
„Budou mít ovar!“ oznamoval nadšeně.
Pan Šebela tiše zaúpěl. Jestliže vůbec něco mohlo zhoršit jeho nepříjemné
pocity v krajině žaludeční, byla to představa tučného ovaru.
Odmítl. Stroze odmítl. Taktním způsobem naznačil příteli svůj
zdravotní stav a vyslovil podezření, že běží o žloutenku. Jeho přítel
přijal tuto domněnku s nedůvěrou, což lze vysvětlit tím, že neviděl
chorobně žlutou tvář pana Šebely. Ostatně, co mohou lidé, kteří šli
na Silvestra o půlnoci spát, vědět o ubožácích stižených žloutenkou?
Pan Šebela odmítl dobře míněné rady a cítil, že jediný oběd, který by
mohl pozřít, by záležel v tom, že by šel ven a jedl sníh.
Těsně před jedenáctou hodinou sestupoval po točitém schodišti
starého domu a opatrně se přidržoval zábradlí. Jeho sklíčenou duši
naplňovala nesmyslná obava, že schodiště se může z čista jasna
proměnit v tobogan, na jehož konci číhá muž v komediantském
tričku. Matně si vzpomínal, že mu tento přízrak v uplynulé noci
vykládal něco o dějinách abstinentního hnutí.
U paty schodiště potkal pan Šebela slečnu Jonášovou. Měla
krátký kožíšek, tvář zrůžovělou mrazem a v rukavicích hnětla
sněhovou kouli. Přátelsky se na pana Šebelu usmála a popřála mu
šťastný a veselý nový rok.
To pana Šebelu dorazilo. Nebyl ani šťastný, ani veselý a teď se
k tomu ke všemu octl v hrozných rozpacích. Byl do slečny Jonášové
tajně zamilován a velmi mu záleželo na tom, co si o něm pomyslí.
Toto nenadálé setkání považoval za důkaz, že vesmír je řízen
naprosto neodpovědně. Kolikrát kráčel tímto schodištěm svěží,
čerstvě oholen a naplněn přebytkem energie, a slečnu Jonášovou
nepotkal. A dnes, kdy má šestadvacet důvodů pro to, aby lidem, na
jejichž mínění mu záleží, nechodil na oči, zdraví ho to překrásné
děvče dřív než on ji a kamarádsky mu přeje šťastný a veselý nový
rok.
Pan Šebela měl intenzivní dojem, že si počíná jako hulvát. Věděl
velmi dobře, že by měl rychle smeknout, usmát se a vyslovit
novoroční gratulaci, a to takovým tónem, aby bylo patrno, že mezi
těmi, jimž přeje štěstí a zdar, je slečna Jonášová na prvním místě.
Ale nesmekl a mumlal své přání jako umírající babička, která odkazuje
vnoučátkům svůj propadlý los rakousko-uherské loterie.
Nesmekl proto, že se nemínil před slečnou Jonášovou chlubit tou
nepěknou boulí na čele.
Slečna Jonášová mu podala ruku, zadívala se pátravě do jeho
popelavého obličeje a její úsměv pohasl.
„Jste nemocen?“ ptala se.
„Ano. Ne. Totiž ano,“ pravil pan Šebela.
„Rozumím,“ řekla slečna Jonášová a kupodivu opravdu rozuměla.
„Dnes se mi nelíbíte,“ podotkla a vyběhla do schodů. Třebaže se
z této věty dalo usuzovat, že jindy se jí pan Šebela líbí, její nešťastný
ctitel to nepochopil a vyšel do jiskřivého zimního dne v náladě
pokud možno ještě sklíčenější než dříve.
Vrazil ruce hluboko do kapes zimníku a vydal se na cestu
směrem k parku. Prudce vdechoval chladný vzduch v naději, že
tupý tlak v hlavě a nervózní chvění žaludku poleví. Když uplynulo
několik minut, aniž se toužený výsledek dostavil, usoudil, že mu
není pomoci, a počal si znovu v duchu spílat. S nechutí vzpomínal
na průběh probdělé noci a pokoušel se o jakousi bilanci, z níž by
bylo patrno, jestli to aspoň stálo za to.
Byl nucen konstatovat, že ne.
Z počátku se to ovšem vyvíjelo slibně. V družné přátelské
společnosti a po dobré večeři bylo příjemno posedět. Ještě po půlnoci,
když byly proneseny přípitky, to bylo docela hezké. Potom
se líbali, protože tam byla jedna vtipná a velmi hezká žena. Musil
rozdat i přijmout mnoho hubiček, o něž nestál, než došlo na ni.
Pak někdo objednal tu první rundu koňaků a ostatní se nechtěli
dát zahanbit.
O dvě hodiny později už na tom nebylo vůbec nic hezkého.
Klásek, nejnadanější a nejvtipnější chlap, kterého Šebela znal,
slabomyslně blábolil a ta hezká žena už vůbec nebyla půvabná.
Pan Šebela těžce vzdychl, prošel parkem a opatrně se vyhnul klouzačce,
na níž houf povykujících dětí předváděl zázraky rovnováhy.
Potkával svěží, veselé a vyspané lidi a bylo mu těžko. Stanul u zábradlí
na pokraji svahu, a potlačuje lehkou závrať, zadíval se na
Prahu jiskřící sněhem v slunném prvním dnu nového roku.
V tu chvíli mu vyvstal na čele studený pot a musil rychle usednout
na lavičku pokrytou sněhem. Věděl, že mu zvlhnou šaty, ale
bylo mu to jedno. Cítil touhu zemřít, ale ne dříve, než rozluští
nepochopitelnou záhadu, proč lidé do sebe lijí alkohol v naprosto
nesmyslné domněnce, že jim pak bude veselo.