Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Rodinná tradice

OSOBY
Klára
Emilie
Dědeček

V obývacím pokoji patricijského domu sedí sestřenice KLÁRA a EMILIE,
obě asi padesátileté, u svačiny.

KLÁRA: Nechceš ještě bábovku? Vezmi si ještě bábovku.
EMILIE: Já si vezmu, ale povídej dál, mne to hrozně zajímá.
KLÁRA: No, a tak si představ: víš, co mně řekla? Že prý je jí jednadvacet
let, a vzhledem k tomu, že si sama vydělává, že prý si
může o své budoucnosti rozhodovat sama. Tak, jak mě slyšíš.
Tak si to představ! Já myslila, že mě raní mrtvice.
EMILIE: To ti nevěřím, to je hrozné. Kdybychom si to tak my byly
v jejím věku dovolily! Joj! To by to bylo vypadalo! Tenkrát
ještě nebyla úcta k rodičům prázdným pojmem, jako je dnes.
Tenkrát se ještě poslouchalo! A na slovo! No, vždyť to víš sama.
Taky jsi měla tu svou studentskou lásku, no, a vidíš, rodiče ti
řekli: vezmeš si vrchního radu Kohouta a… ty jsi poslechla.
KLÁRA: No, a víš, Emilko, že mi to ani říkat nemusili? Já sama
jsem to viděla a uznávala, že z té známosti s Jiřím nic ne
kouká. První láska je krásná věc, ale člověk přece musí mít
rozum.
EMILIE: To je svatá pravda. Lásky se ještě nikdo nenajedl. Já si
ještě vezmu bábovku…
KLÁRA: Na Jiřího bych byla musila ještě dva roky čekat a… a co
potom: Studoval archeologii, víš, to jsou takové ty staré popelnice
a nějaké pazourky a co já vím, co všecko. No, něco tak
nepraktického jsi v životě neviděla. Tak to jsem o tom sama
přemýšlela a říkala jsem si, pro Krista Pána, co takovéhle
povolání může vynášet? A Kohout? To se ví, nebyl tím, čemu
mladá děvčata říkají ideál, ale byl vrchním radou, měl veliký
příjem a nehledal ustavičně nějaká prehistorická sídliště,
protože měl krásný dům na Vinohradech.
EMILIE: To se rozumí. Na takové životní rozhodnutí se musí jít
s rozvahou a ne tak hr hr jako Zuzanka. Ale poslechni, já
myslím, že ona si dá nakonec říct.
KLÁRA (beznadějně): Já nevím. Kdybys, holka zlatá, věděla, co
jsem se do ní namluvila! Vždyť je to strašné! Jakživ něco
takového v naší rodině nebylo. Když si tak pomyslím, co by
tomu říkala maminka! Nebo dědeček!
EMILIE: No vidíš, to vždycky říkám svým dětem. Co by tomu dnes
všemu říkal… (Tišeji.) A řeknu ti, že už jsem měla kolikrát
chuť se ho na to zeptat. Jo. Opravdu.
KLÁRA (zmateně): Zeptat? Koho? Dědečka?
EMILIE: Ano. Dědečka.
KLÁRA: Ale, Emilko, já ti nerozumím. Přece dědeček…
EMILIE: Já vím. Dej mu Pán Bůh lehké odpočinutí. Ale přece jistě
víš, (tajemně) že jsou způsoby, jimiž je možno přivolat duchy
našich drahých zesnulých ze záhrobí. No tak.
KLÁRA (nedůvěřivě): Ale to se jen tak říká.
EMILIE: Tak ty tomu nevěříš. Mám tě přesvědčit? No, řekni: mám
tě přesvědčit?
KLÁRA: … já… já nevím…
EMILIE: Tak počkej. Zatemníme… (stahuje roletu)… ták… ještě
tohle okno… ták… no… a počkej, kde jsi, abych něco neporazila…
no tak. A teď… ukaž, kde máš ruce, roztáhni prsty
a polož ruce takhle na stůl, mlč a intenzivně mysli na dědečka.
KLÁRA (rozechvěna, chce protestovat): … já… (rezignovaně) … myslím
na dědečka.
Ticho.
EMILIE (šeptem): Cítíš, jak tady voní hřbitovní hlína?
KLÁRA (rozechvěna): Ano. A šňupavý tabák a ještě něco. Co to bylo,
vždycky když nám dával pusu… jo: pomáda na vousy.
Co se to ozvalo? Obě ŽENY lehce vykřiknou.
KLÁRA (šeptem): Jé! Už je tady!
EMILIE (ustrašeně a šeptem): Tak se ho něco zeptej!
KLÁRA: Já…? Tak dobře! (Trochu statečněji.) Tak co tomu říkáš,
dědečku?
DĚDEČEK: Co tomu říkám? Říkám, že jste banda mizerná. Na
pomník mi napíšete SPI SLADCE a pak mně nedáte pokoje.
Chcete, abych se obracel v hrobě, protože Vládíček propadl
z latiny nebo proto, že Marcela cestou od svatého přijímání
sekla nějakého kluka tou dlouhou svíčkou přes hlavu. Koukejte,
děvčata: musíte si uvědomit, že tohle jsou, ze stanoviska
věčnosti, samé malichernosti.
KLÁRA (rozechvěně): Ale tentokrát to není malichernost, dědečku.
DĚDEČEK (rezolutně): Je. Když se chce Zuzanka provdat, tak ať se
provdá, to je její věc.
KLÁRA (poněkud vzdorovitě): Ne tak docela. Když to dítě nemá
rozum, musím ho mít já, jako její matka. Nedovolím, aby se
provdala za člověka nízkého společenského postavení, a divím
se, že zůstáváš klidným, když se tvá pravnučka chce
provdat za kominíka.
DĚDEČEK (odměřeně): U chlapíka, který se pohybuje po střechách,
není dobře možno mluvit o nízkém postavení. Ostatně
vždycky jsem se kominíkům obdivoval. Mají mnohem širší
rozhled než většina lidí a jsou rozhodně odvážnější než třeba
tvůj bratr Bohumír, který se bál vylézt na dvoumetrový
žebřík. Má ho Zuzanka ráda?
KLÁRA: Bohumíra?
DĚDEČEK: Ne, toho kominíka.
KLÁRA: To je těžko říci. V dnešních děvčatech se člověk nevyzná. To
víš, krátké sukně, namalovanou pusu, vážného slova to nepromluví,
tak si kolikrát myslím, co by tomu říkala teta Julie.
EMILIE: Bože, ona byla vždycky taková přísná.
DĚDEČEK (podrážděně): Ta baba byla přísná na všechny, jenom
ne na sebe.
KLÁRA (pobouřeně): To není pravda. A nikdy mne nenapadlo, že
bys mohl takto mluvit. Vždycky jsem se tě dovolávala jako
ochránce rodinné tradice.
DĚDEČEK: Nevím, proč bych měl něco takového ochraňovat. Jediné,
co se v naší rodině tradičně opakovalo, bylo rozhárané
manželství v řadě několika generací a já nemám nejmenší
námitky, chce-li Zuzanka tuto tradici porušit.
EMILIE: Teta Julie byla v manželství spokojena.
DĚDEČEK: O jejím muži by se to říci nedalo.
KLÁRA: Ten si Julii ani nezasloužil.
DĚDEČEK: Ne. Ten si zasloužil mnohem lepší ženu.
KLÁRA (vzdorovitě): Teta Julie byla vzorem mravní, přísné a zbožné
ženy.
DĚDEČEK: Po svých padesáti letech. O dvacet let dříve byla méně
zbožná, méně přísná a dokonale nemravná.
KLÁRA (pobouřeně): Dědečku!
EMILIE: To je hrozné.
DĚDEČEK: Já vím, o mrtvých jen dobré, ale já jsem také mrtev a mohu
si tedy dovolit říkat pravdu. Julie měla už v devatenácti letech
poměr se svým zaměstnavatelem a nakonec vyštvala z domu
jeho zákonitou ženu se dvěma malými dětmi. Potom mu rozházela
majetek a ujela s nějakým tenoristou. S ním žila asi dva
roky a pak začala dávat přednost oficírům. Když se po letech
konečně provdala, darovala svému muži dítě už pět měsíců po
svatbě, namluvila mu, že je to zázrak, a přinutila toho chudáka,
že ještě vyklopil tisíc zlatých na postavení nějaké kaple na
poděkování. Potom už byla Julie mravná, přísná a zbožná tak,
jak jste ji znaly vy mladší… (Rozpačitá pomlka, potom pokračuje
zamyšleně a něžně.) Tak Zuzanka se nám chce provdat.
KLÁRA (s povzdechem): Řekla mi to dnes odpoledne. Přiběhla
domů celá zrůžovělá a povídala, že si toho kominíka vezme
pro štěstí.
DĚDEČEK: Rozhodně je to lepší zásada než si brát někoho pro
peníze.
KLÁRA (trochu podezřívavě): Jak to myslíš, dědečku?
Už je pozdě. DĚDEČEK je pryč, nejasný šum provázel zmizení starého
pána.
EMILIE (trochu zklamaně): Tak. A je pryč.
KLÁRA: Ale – ale co bude se Zuzankou?
EMILIE (trpce): Prosím tě! To víš, teď – když má dědečkovo požehnání!