Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Rozhovor pod sochou

V parku byla neproniknutelná tma. Do ticha šplouchal odněkud
vodotrysk, který si stříkal, jak chtěl, protože ho stejně vidět nebylo.
Cestičky se poznaly jenom podle toho, že jejich písek skřípal
pod nohama. Básník šel pomalu jako slepec s rukama tápavě nataženýma před sebe. Plynul tmou, jako by byla hustá, odhadoval
vzdálenost, kterou ušel, a po paměti zamířil k lavičce. Ze tmy
zasvítil konec cigarety a zase potemněl. Někdo už na lavičce seděl
a kouřil. Básník chtěl říci: „Ó králi tohoto ostrova, vládče tohoto
břehu, strážče vodotrysku, přijmi poutníka unaveného ulicemi
města, které se skrylo do ochranné tmy, přijmi pocestného, který
už mnohokrát zakopl o obrubník, narazil na stojan osleplé svítilny
nebo chtěl projít zdí z kamenných kvádrů. Jsem unaven a mám
bouli na čele. Je příjemné popřít existenci kamenné zdi, když se
mi zachce, ale není příjemné narazit na ni hlavou. Jsem potlučen
o skály břehu, neboť všechno toto jest břeh, jak pravila moudrá
kachna na rybníčku uprostřed parku. Pane na této lavičce, dopřej
mi odpočinku.“
Místo toho řekl básník unaveně: „S dovolením,“ a sedl si vedle
neznámého.
„Jen si sedněte, vašnosti,“ ozval se ze tmy srdečný hlas. Básník si
v duchu představoval, jak asi vypadá jeho soused. Starší, brunátný,
s vějířky vrásek kolem dobráckých očí a rozhodně má kníry.
„To je tma,“ ozval se hlas znovu. „Není vidět na špičku nosu
a každou chvíli mi někdo šlápne do záhonu. Včera dokonce šel
jeden pán rovnou do rybníčka a já jsem ho pak musil tahat ven. Já
jsem tady totiž hlídačem,“ dodal na vysvětlenou.
„Krásné povolání,“ řekl básník. Bodrý muž chvíli mlčel a pak
řekl:
„Já nevím, vašnosti, čím jste, ale já bych si to s vámi v tu ránu
vyměnil. Takovejhle park je krásná věc, ale lidi by do toho pouštět
neměli. A lehká služba to není. Ve dne to ještě ujde. To je tady plno
dětskejch kočárků a maminky si vykládají o těch svejch capartech.
Já to poslouchám už třicet let a znám všecky dětský nemoci, vím,
kolik má nemluvně v kterým měsíci vážit, kdy má sedět a kdy mu
rostou zuby. Tam za rybníčkem zase sedávají penzisti. To jsou taky
dobrý návštěvníci. V odpoledne už je to horší, to přijdou ty větší
haranti a to je tady Boží dopuštění. Honějí se jako divý a myslejí
si, že jsou někde v pralese. Nejhorší je to po prázdninách, to
mně chtějí kluci lízt na stromy. Jinak si takovej městskej kluk na
něco takovýho ani nevzpomene, ale jak přijde z těch vakací, tak
je jako Tarzán. Večer a v noci je to nejhorší. Co já už jsem za ty
leta viděl, to by nikdo nevěřil. Znám všechny druhy milenců od
těch, co jenom mlčí a tisknou si ruce, až po ty, co si navzájem lejou
všelijaký žíraviny do vobličeje. Znám takový ty osamělý mládence,
co koukají před sebe jako bez ducha a tak kolem půlnoci se střílejí
z revolveru. Vy si třeba řeknete, že mluvím o těch sebevrazích,
jako by jich bylo bůhví kolik, ale já vám řeknu, že je jich dost. Já
jich pamatuju aspoň deset. Potom jsou ještě ty páni, co v hostinci
krapet přeberou. To je holt malér, že přes tenhleten park je to na
náměstí blíž nežli kolem reálky. Kolegové v ostatních sadech tohle
nemají, ale já musím skoro každou noc někomu pomáhat domů
a říkat: to se ví, pane, to je nesvědomitost od toho hostinskýho,
že už vám nechtěl nalejt, když máte takovou žízeň. Já už jsem za
ty leta poznal tolik lidí, že jak se na někoho kouknu, už vím, kam
ho mám zařadit. Už vím, jestli je to neškodnej druh parkovýho
návštěvníka nebo jestli si na něj musím dát bacha.“
„A co takhle básníci?“ zeptal se poeta.
„Jo, vidíte, ty já obyčejně nemůžu dobře rozeznat od sebevrahů.
Jeden sem chodil asi před sedmi lety a já jsem si říkal, poslechni,
holečku, ty jsi ňákej divnej. Ty se mi tady chceš bouchnout. Potom
jsem zjistil, že je to básník. Psal do zdejších novin moc hezký
básničky. Tak jsem si říkal, vidíš, starej troubo, žádnej sebevrah,
básník je to. A vidíte, asi za půl roku se zastřelil pod tou sochou, jak
hází tím talířem na konci aleje. Ale jinak já mám básníky rád, voni
nikomu neubližujou, a když něco napíšou, tak to zase zahodějí.
Jenom popovídání s nima žádný není. Voni mají zlatý nebe a černý
hvězdy, měsíční světlo nabírají do dlaní, duhu si vplétají do vlasů
a rozmlouvají tady s těma sochama. Jeden takovej starší mi pořád
říkal Cerberas, no a prosím, jmenuju se Válek. Voni zkrátka mluvějí
někdy docela rozumně, ale někdy je s nima kříž.“
Básníkovi se zachtělo dobrého muže pozlobit:
„Vy nám nemůžete rozumět,“ řekl. „Vy nás nemůžete sledovat
do našich vysněných světů, nemůžete pochopit sílu naší imaginace.
Svět v našich snech je skutečnější nežli všechno, co vidíte
kolem.“
„Nevidím nic,“ řekl hlídač s překvapující věcností.
„Ve svých představách jsem všemohoucí,“ pokračoval básník.
„Mohu probudit kamennou sochu, pod kterou sedíme. Mramorová
Afrodíté procitne pod mými horoucími polibky a sestoupí
z podstavce do mé náruče. Bude mi povídat o řeckých bozích, o velebném Olympu, o spanilé Helladě. A až počne nebe na východě
blednout a obrysy starých platanů se na něm objeví, vstoupí zase
na podstavec a pošle mi poslední polibek. Ráno bude stát krásná,
kamenná, zvlhlá rosou v řadě ostatních soch a pod ní po cestičce
půjdou děti do školy. A mohu přijít, až nadejde noc, a znovu ji
probudit vášnivými polibky k hodům lásky.“
Básník umlkl a tiše se ve tmě usmíval. Starý hlídač mlčel a snad
se také usmíval. Potom se pomalu zvedl a řekl:
„No, já to musím obejít. Když člověk sedí, tak je chladno a mimo
to nechci bejt při tom, až tu sochu, co pod ní sedíme, probudíte
vášnivými polibky k hodům lásky. Von je to totiž generál Radecký.
Ta nahatá ženská, co o ní mluvíte, je na opačném konci aleje.“