Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Kus ledu

Kryštof si pomalými a rozvážnými pohyby připravoval šálek čaje.
Pepička seděla na gauči s nohama skrčenýma pod sebe a mezi
jednotlivými výbuchy pláče zahrnovala Kryštofa přívalem výčitek.
„Jenom mi ničíš zdraví. Až ti umřu, tak toho budeš litovat. Takovou
už nenajdeš, takovou hloupou, aby se starala jenom o tebe
a na sebe nedbala. Jaký já mám život? Všichni to uznávají, jenom
ty ne. Dřív si býval pozorný a vůbec a teď by ses pořád jen hádal,
všechno víš líp než já a neuznáš, že mám pravdu. Húú, húúú.“
„No, tak už neplač,“ řekl shovívavě Kryštof, „myslím, že jsem se
mýlil a že to asi bude tak, jak říkáš.“
„No tak vidíš a to si myslíš, že teď mě tím usmíříš. Jednáš se mnou,
jako bych byla malé dítě. Teď najednou mám pravdu. A prve? Prve
jsi říkal něco docela jiného. Teď bys to nejraději zapřel. No, jen
řekni, co jsi říkal!“
„Říkal jsem, že strýc Herbert nemá vousy.“
„Tak vidíš! Dobře víš, že má plnovous jako Krakonoš. Jenom mě
dráždíš.“
„Podívej se, Pepičko, ty jsi viděla strýce Herberta jen jednou v životě
a na naší svatbě bylo tolik lidí. Snad si ho s někým pleteš, ale
strýci Herbertovi vůbec vousy nerostou a moc ho to mrzí. Jednou
vrazil spoustu peněz do nějakého přípravku a pak tu firmu žaloval,
protože mu vousy stejně nenarostly.“
„Ták! Tak už zase říkáš, že nemá vousy?“
„Nemá,“ řekl Kryštof a namáhal se potlačit úsměv.
„Ty se tomu ještě směješ? Ty surovče! Húú, húú. Tak já jsem si to
snad vymyslila? Já ti něco řeknu. Bude nejlépe, když se rozejdeme.
Už dávno jsem měla podezření, ale teď to vím jistě: už jsi se mne
nabažil.“
„Nenabažil.“
„No, to se rozumí. Nenabažil. Ty mi musíš vždycky odporovat.
Kdybych řekla nenabažil, řekneš nabažil.“
„Neřeknu,“ povídal Kryštof a pomalu pouštěl do šálku kostky
cukru.
„Jestli si myslíš, že mi svým klidem imponuješ, tak jsi na omylu.
Inteligentní člověk nemůže být pořád jako kus ledu, protože, protože…
to není klid, to je tupost. Bože já jsem nešťastná! Húú, húú.
Nechci tě ani vidět. Jdi si kam chceš. Slyšíš? Mezi námi je konec.
Já stejně vím, že na to čekáš, že mne jenom provokuješ, abych ti
to řekla. Tak si jdi, a třeba hned.“
Kryštof se klidně zvedl a odešel. Pepička se za ním dívala
s vytřeštěnýma očima. V předsíni kleply nějaké dveře a pak bylo
ticho. Tak! On šel opravdu pryč. Opustil ji. A zrovna teď, kdy ho
nejvíc potřebuje, protože bude mít dítě. Je tedy konec. Opravdový
konec jejich mladého manželství a pěkných večerů, kdy u čaje
spřádali plány do budoucnosti. Pepička si najednou vzpomíná na
tolik krásných chvil a říká si, že se to docela pěkně žilo ve stínu
Kryštofovy klidné síly a jeho širokých ramen. Ó ano, Kryštof byl
docela milý, ale proč říkal, že strýc Herbert nemá vousy? Nemá
takové věci říkat. Pepička ví docela určitě, že někdo na té svatbě
takové strašné vousy měl, a nic by za to nedala, že to byl zrovna
strýc Herbert. Konečně strýc nedávno psal, že přijede na návštěvu,
a pak se tedy uvidí. Ano, pak se uvidí. Ale Pepičce se najednou zdá
celá ta záležitost se strýčkovým plnovousem hrozně malichernou
a myšlenka, že její manželské štěstí ztroskotalo o vousy, vyvolává
nový výbuch usedavého pláče. Co jí to Kryštof udělal! Vždyť ona
to tak nemyslila. Ať si jenom vzpomene, že nebývala taková malicherná,
to jenom teď v poslední době je tak podrážděná a sama
neví proč. Opravdu neví proč. Kryštof dělá, jako když to ví, a přece
ji hned chytil za slovo, když mu řekla, aby šel pryč. V bytě je takové
smutné ticho, že Pepička neodolá a v pláči bláhově zavolá: „Kryštofe!
Kryštofe, vrať se! Húú.“
V tu chvíli vstoupil Kryštof do pokoje a šel ke svému šálku
s chladnoucím čajem. Pepička pláče dál, ale je hrozně šťastná.
Řekne:
„To jsi hodný, že jsi se vrátil. Vítám tě.“
„Nazdar,“ povídá Kryštof pobaveně.
„Na-nazdar,“ vzlykne pokorně Pepička a pak se tiše zeptá: „Nezlobíš
se?“
„Ne.“
„Tak proč jsi odešel?“
„Já jsem neodešel. Byl jsem si v jídelně pro cigarety,“ povídá
Kryštof klidně a Pepičce se zdá, že klid je vlastností velmi imponující.