Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Škola společenské výchovy

OSOBY
Urban, ředitel školy
Kovařík, Fousek, Kotasová, Hlaváčková – členové souboru

Ve sborovně školy společenské výchovy se tlumeně hovoří.

KOVAŘÍK: Dovolíte, dámy?
HLAVÁČKOVÁ: Ó, prosím, pane kolego, prosím, jen si zapalte.
KOVAŘÍK si zapaluje cigaretu. Ozve se zvonění telefonu a tlumený
rozhovor členů zmlkne. Ředitel URBAN jde k telefonu.
URBAN: Halo, zde škola společenské výchovy, u telefonu ředitel
Urban… Dobrý den, milostivá paní, to je příjemné překvapení
a je to velmi milé od vás, že jste si na nás vzpomněla.
Mohu vám něčím posloužit…? Bohužel, milostivá paní, zápis
do naší školy končil včera a domnívám se, že třídy jsou plně
obsazeny, ale v případě, že byste byla tak laskava a posečkala
chvíli u telefonu, pokusil bych se zjistit, zda by se v té
věci dalo něco podniknout… Prosím…? Ale to se samo sebou
rozumí, bude-li to jen trochu možné, rád vám vyhovím.
Jak je váš pan syn stár…? Ano… Ano… Rozumím. Z toho si,
milostivá paní, nic nedělejte. S hochy jeho věku je vždycky
trochu trápení… Říká „sakra“? No, to bychom mu zde, milostivá
paní, vysvětlili, že mladý gentleman podobných výrazů
nemá užívat a… Jak, prosím? Zvoní? Já nerozumím. Aha, na
cizí zvonky! Tak mějte, milostivá paní, okamžik strpení, já
to ihned zjistím… (K panu KOVAŘÍKOVI.) Prosím vás, pane
kolego, na okamžik.
KOVAŘÍK: K vašim službám, pane řediteli.
URBAN (snažně): Prosím vás, pane kolego, bylo by možné přijmout do
třídy A ještě jednoho žáka? Velmi byste se mi tím zavděčil.
KOVAŘÍK: Bohužel, vážený pane řediteli, třída A je plně obsazena,
ale snad bych mohl některého pokročilejšího žáka přeřadit
do třídy B, takže by se ve třídě A jedno místo uvolnilo.
URBAN (radostně): Ano? Bylo by to možné? Byl byste tak laskav,
pane kolego? Neobtěžovalo by vás to?
KOVAŘÍK: Vůbec ne, pane řediteli.
URBAN: Opravdu ne, pane kolego?
KOVAŘÍK: Ani v nejmenším, pane řediteli!
URBAN: Děkuji vám, pane kolego, děkuji. Jste velmi laskav, mnohokrát
vám děkuji!
KOVAŘÍK: Ale, vážený pane řediteli, to přece nestojí ani za řeč!
URBAN: Ó, to, prosím, neříkejte, pane kolego. Je to ochota, kterou
vděčně kvituji. Děkuji vám. Opravdu. Děkuji.
KOVAŘÍK: Prosím, pane řediteli, rádo se stalo.
URBAN: Děkuji.
KOVAŘÍK: Prosím.
URBAN: Děkuji… (Do telefonu.) Halo? Milostivá paní, prosím tisíckrát
za prominutí, že jsem vás nechal tak dlouho čekat. Je
mi opravdu velmi líto. Prosím…? Já vím, milostivá paní, ale
přesto. Není to slušné, nechávat dámu čekat. Ještě jednou se
pokorně omlouvám. Prosím…? Ach ano, promiňte, zapomněl
jsem: to je vyřízeno. Váš pan syn bude přijat. Pan kolega Kovařík
byl tak velmi laskav a s nevšední ochotou vyhověl mé
prosbě, takže se stane dle vašeho přání… Ó prosím, prosím,
to nestojí za řeč, jsem velmi rád, že jsem to mohl udělat. Zajisté.
Rukulíbám, milostivá paní, bylo mi ctí, oddaný služebník,
poroučím se vám, na shledanou. Má poklona… (Položí
sluchátko, jde ke stolu, pak on i ostatní členové sboru usednou.)
Dámy a pánové! Dovolte mi, abych vás přivítal z prázdnin, na
nichž jste, jak doufám, načerpali nových sil pro svůj odpovědný
úkol, který vám byl svěřen v naší škole společenské
výchovy a slušného chování. Těší mne, že se zase ve zdraví
scházíme, a zahajuji tímto první konferenci. Rozvrhy hodin
vám již byly rozdány, a pokud se rozdělení tříd týče… přál
jste si něco, pane kolego Fousku?
FOUSEK (váhavě): Prosím mnohokrát za prominutí, vážený pane
řediteli, chtěl bych podotknout jen několik málo slov k onomu
rozvrhu hodin.
URBAN (ochotně): Prosím, pane kolego, jen račte. Bez ostychu.
Copak jste si přál?
FOUSEK: Nahlédnutím do rozvrhu jsem zjistil, vážený pane řediteli,
že jste mi ráčil přidělit v pondělí, ve středu a v pátek
vyučování od osmi hodin ráno, a domnívám se, že se tak
stalo nedopatřením. To, prosím, není naprosto míněno jako
výtka! Je pochopitelné, že při spoustě jiných, důležitějších
starostí jste patrně ráčil zapomenout, že do školy dojíždím
vlakem v osm hodin čtyřicet minut, takže mi není dobře
možno vyučovat od osmi.
URBAN: Ale ovšem, ovšem, pane kolego. Zapomněl jsem na to
úplně. Promiňte, prosím!
FOUSEK: Zajisté, vážený pane řediteli, velmi rád.
URBAN: Nemilé nedopatření. To musíme ihned napravit. Tak jak
bychom to udělali? Snad slečna kolegyně Hlaváčková by byla
tak laskavá a…
HLAVÁČKOVÁ: Je mi velmi líto, pane řediteli, ale jsem v podobné
situaci jako pan kolega Fousek, dojíždím trolejbusem a…
URBAN: Ano, ano, to je také obtížné.
HLAVÁČKOVÁ: Snad pan kolega Kovařík by byl ochoten…?
URBAN: Byl byste tak laskav, pane kolego?
KOVAŘÍK: S radostí bych vám vyhověl, vážený pane řediteli, ale
vzhledem k tomu, že jste mi ráčil přidělit v ony dny vyučování
ve třídě A rovněž od osmé hodiny, není mi možno
současně vyučovat ve třídě C.
URBAN: Pro pána krále, jak jsem na to mohl zapomenout! Ale
ovšem, ano, mám to zde poznamenáno. Od osmi do desíti.
To je nepříjemné. A což paní kolegyně Kotasová? Milostivá
paní, jste naší poslední nadějí!
KOTASOVÁ (trochu nevrle): Velmi nerada bych vám působila potíže,
vážený pane řediteli, ale nevím, nevím. Nešlo by to snad
zařídit tak, že by pan kolega Fousek přijížděl dříve?
FOUSEK: To je, bohužel, vyloučeno, milostivá paní. Je to první
vlak, kterým se sem mohu dostat.
KOTASOVÁ: No, to snad ne, pane kolego.
FOUSEK: Ale ano, milostivá paní.
KOTASOVÁ (trochu sarkasticky): Jste si tím jist, pane kolego?
FOUSEK: Naprosto jist, milostivá paní.
KOTASOVÁ: To je neuvěřitelné… (Zlomyslně.) Což abychom nahlédli
do jízdního řádu?
FOUSEK (poněkud energičtěji): Chcete tím říci, vážená paní kolegyně,
že pochybujete o pravdivosti mého tvrzení?
KOTASOVÁ: Chraň Bůh, ale mohl jste se… přehlédnout. Takové
přehlédnutí, to přece není nic neobvyklého, (významně)
viďte, pane kolego Kovaříku?
KOVAŘÍK: Jak to myslíte, milostivá paní?
KOTASOVÁ: Vám se to také občas stává. Před chvílí jste žádal kolegyni
Hlaváčkovou, zda si smíte zapálit cigaretu, a přehlédl
jste při tom mne, třebaže kolegyně Hlaváčková je mladší než
já. Aspoň to tvrdí a nám nezbývá, než abychom jí to věřili.
KOVAŘÍK: Ale promiňte, milostivá paní, já…
KOTASOVÁ: Ale jen se neomlouvejte, pane kolego, já vím. Vy na
této škole společenské výchově jenom vyučujete!
KOVAŘÍK: No, dovolte!
URBAN (domlouvavě): Ale, milostivá paní! Pane Kovaříku! Jen
klidně, všechno se jistě vysvětlí.
KOVAŘÍK (vzrušeně): Pane řediteli! Než jsem si zapálil cigaretu,
řekl jsem: Dovolíte, dámy?
HLAVÁČKOVÁ: A to byla chyba! To ovšem nemohla paní Kotasová
na sebe vztahovat.
KOTASOVÁ (vzrušeně): Pane řediteli, prosím, abyste zakročil! Ta
dáma mne urážet nebude!
URBAN: Slečno Hlaváčková, vaše poznámka byla vskutku nemístná.
FOUSEK: Ale seděla!
URBAN: Ne, pane kolego, tohle neříkejte!
KOTASOVÁ: Co jste to řekl, vy… floutku?
URBAN: Dámy a pánové, prosím vás, mírněte se! Vrátíme se
k tomu rozvrhu.
KOTASOVÁ: To bych se na to podívala! Pane řediteli, ten rozvrh
počká. Já žádám kategoricky –
URBAN: Milostivá paní, žádám vás, abyste na mne nekřičela!
Nejsem na podobné jednání zvyklý! (Stále zvyšuje hlas.) To
bych si vyprosil! A vy, pane Fousku, mlčte!
FOUSEK (vztekle): Dovoluji si podotknout, že nic neříkám, z čehož
plyne, že na mne řvete docela zbytečně! A já vám radím,
abyste přestal! Já vás varuju!!
URBAN (zuřivě): Jak to se mnou mluvíte, vy… kluku?
KOVAŘÍK: Ale tohle už přestává všechno! Pane řediteli, já protestuji.
Nic vás neopravňuje k tomu, abyste s kolegou Fouskem
mluvil tímto způsobem! Takové středověké metody snášet
nebudem!
HLAVÁČKOVÁ: Já jsem pro středověk! Aspoň by Kotasku upálili
jako čarodějnici a byl by pokoj!
KOTASOVÁ: Tak tohle budete opakovat u soudu, slečno Hlaváčková!
Já se středověku nebojím! Pan Kovařík je ovšem proti,
protože voly tenkrát pekli na rožni, a to není nic příjemného.
KOVAŘÍK: Vy semetriko zrzavá, co si to dovolujete?
Do stupňující se hádky zvoní telefon.
URBAN (zuřivě): Pane kolego, já vám zakazuji…
KOTASOVÁ: Kdo je u vás zrzavej?!
FOUSEK: Vy nám nebudete nic zakazovat, starej pane! Na to ste
eště krátkej!
HLAVÁČKOVÁ: To je skandál! Fuj!
URBAN: Neříkejte mi starej pane, nebo s vámi vyrazím dveře!
FOUSEK: Cože? Ty si myslíš, že za těch pár stovek měsíčně…
KOVAŘÍK: Já tady z toho udělám kůlnu na dříví!!
I ozve se praštění nábytku, křik, řinkot skla, vládne zmatek.
KOTASOVÁ: Ježíšmarja!
FOUSEK: Huráá!
Z rámusu stále jasněji vyniká hlas ředitele URBANA.
URBAN: Mlčte! Ticho! Telefon! Ticho, povídám. Tak mlčte, ksakru.
Hluk poněkud ztichne.
Haló, zde škola společenské výchovy…