Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Nonstop jeleni

Deset měsíců v roce byl strýček Robert profesorem matematiky,
ale já si ho ani nedovedu za katedrou dost dobře představit. Setkával
jsem se s ním jen o prázdninách, a to na něm nic profesorského
nebylo. Jezdíval na celé dva měsíce do Beskyd, hledal a sušil hříbky,
podnikal dlouhé výlety a náruživě fotografoval.
V roce, kdy se příhoda, kterou chci vyprávět, udála, si pronajal
světnici ve vysoko položené hájovně nad Starými Hamry a já jsem
ho tam poprvé jel navštívit. Přivítal mě na zápraží a pak jsme se
rychle uchýlili dovnitř, protože začínalo vydatně pršet. Kdybychom
byli státníci, bylo by možno napsat, že jsme poté setrvali v delším
srdečném rozhovoru. Prostě seděli jsme u stolu s bílou lipovou
deskou, poslouchali, jak venku šumí déšť, a povídali jsme si.
A potom jsem si všiml toho obrazu.
Mám-li jej popsat, ocitám se v rozpacích. Nikdy jsem si totiž
nedovedl osvojit onen sytý odbornický tón, jímž znalci mluví
třeba o francouzských impresionistech. To, nač jsem se díval, byl
spíše nějaký tyrolský depresionista. V jakémsi velmi ponurém
lese lovec v krátkých kožených kalhotách mířil na jelena. Nebo
se aspoň domníval, že tak činí, třebaže sklon pušky nasvědčoval
tomu, že kule proletí asi dvacet metrů nad jelenem a sestřelí borovou
šišku. Přitom tvář lovce měla výraz krvežíznivého četníka
nevalné inteligence, kdežto jelen se koukal drze. Proč se tak díval,
nevím. Snad věděl o balistice víc než jeho nepřítel.
Potom mě napadlo, že třeba ten sveřepý četník úmyslně míří do
korun stromů. Dejme tomu, říkal jsem si, že to vůbec není lovecký
výjev. Četník byl prostě na obchůzce, potkal jelena a chraptivým
hlasem vyzval zvíře, aby se rozešlo. Když neuposlechlo, rozhodl
se pro poslední výstrahu, výstřel do vzduchu.
Ostatně na tom nezáleží. Důležité je, že obraz měl nezvyklou
hloubku. Ovšem, mluvíme-li o hloubce, nemám na mysli to, čemu
se v malířské terminologii říká „prolomení plátna“. Právě naopak:
obraz byl malován tak plošně, že ledovec na horách v pozadí určitě
studil lovce do levého ucha.
Hloubka, o níž mluvím, se týkala spíš rámu v podobě asi deset
centimetrů hluboké skříně a já jsem se zeptal, jestli ten obraz
hraje.
Strýček se zprvu domníval, že spojuji sloveso „hráti“ s lidovým
instrumentálem „všema barvama“, a když si ujasnil, že se ptám
opravdu na jakýsi druh hrajícího strojku, s povzdechem prohlásil,
že i to je možné.
V tomto rozhovoru nás zastihla žena hajného, paní Želazková,
která nám přišla nabídnout mléko, máslo a chléb. Beskydským
dialektem potvrdila, že ten obraz kdysi dávno opravdu hrál, a to,
jak výslovně podotkla, šumně. Hádal jsem v duchu, jaká to asi
byla melodie. Zavrhl jsem valčík a menuet, protože se k výjevu
vůbec nehodily. Snad, myslil jsem si, to hrálo nějakou loveckou
fanfáru.
„Halali,“ řekl jsem polohlasně.
„Ále, co by tež tam,“ odmítla mou domněnku. „Něhalali. Hrali!“
Považoval jsem téměř za nemožné, aby žena hajného považovala
„halali“ za jakési sloveso, a mechanicky jsem se zeptal: „Nehalali?“
„Ni.“
„Prosím?“ zeptal se zmatený strýček.
Ocitl jsem se v rozpacích, a abych se vyhnul odpovědi, zeptal
jsem se paní hajné, jak se to natahovalo. Velmi mě svou odpovědí
překvapila. Tvrdila, že se to nenatahovalo. Zmocnil se mne jakýsi
podivný pocit neskutečnosti, v němž se mi zdálo, že všechno je
možné. Prohlásil jsem, že bych se třeba pokusil ten hrací strojek
spravit. Rozzářila se tak, že jsem se dodatečně lekl možného
nezdaru. Snad s tou neznámou starou melodií bylo v jejích vzpomínkách
spojeno něco krásného, něco, co uplynulo a co chtěla
třeba jen na chvíli přivolat zpátky. Cítil jsem se jejím vzrušením
zaskočen a překotně jsem se jal dokazovat nepravděpodobnost
úspěchu. S úsměvem podotkla, že zkazit to nemohu, protože
zkažené – řekla „popsute“ – to už je, a rychle mi přinesla dřevěnou
bedničku s naprosto nevyhovujícím nářadím. Potom nám se
zcela neočekávanou rozhodností oznámila, že jde popravit krávy,
a odešla.
Strýček mi vysvětlil, že ve zdejším dialektu „popravit“ znamená
napojit, nakrmit, podestlat, prostě věnovat dobytku nutnou
každodenní péči. Tím se to vysvětlilo a já jsem se dal do práce.
Sejmul jsem obraz ze stěny a prohlížel jsem si zadní stranu
jeho skříně. Byl v ní otvor se čtyřhranným ostnem pro natahování
péra a dolní lištou procházela vybledlá zelená šňůra, za niž bylo
nutno zatáhnout, aby obraz zahrál svou melodii. Toto zařízení
nefungovalo. Také klíč k natažení péra se zřejmě už před dávnými
lety ztratil a já jsem k tomu účelu musil použít staré kličky
k připevňování bruslí, kterou jsem našel v bedničce s nářadím.
Přitom jsem zjistil, že péro je jemné a neuvěřitelně dlouhé, což
dodatečně vysvětlovalo podivnou představu paní Želazkové, že
se to nemusilo natahovat. Patrně jedno natažení stačilo na řadu
měsíců, nebo, jestliže spouštěli melodii jen ve chvílích svátečních,
na léta.
„Tak teď už by to mělo hrát,“ řekl jsem a strýček se tvářil nedůvěřivě.
Zatřásl jsem obrazem, ve skříni něco zarachotilo a na zem
vypadl úlomek kovu. V témže okamžiku začal obraz hrát. Strýček
překvapením zamžikal a chvíli jsme oba nehnutě naslouchali klinkavé
melodii. I já jsem užasl. Ne nad tím, že to hraje, ale nad tím,
co to hraje. Lovcovy krátké kožené kalhoty, vyšívané šle, tyrolský
klobouk a ledovce v pozadí způsobily, že jsem naprosto nebyl připraven
na prostou melodii české písničky „Na tý louce zelený“.
Sotva jsem stačil pověsit obraz na stěnu, když se objevila paní
hajná. Zůstala stát u dveří a chvíli nehnutě s nepřítomnýma očima
naslouchala té melodii. Pak se rychle otočila a odešla. Podívali
jsme se se strýčkem na sebe a já jsem měl pocit, že teď jsme tu
neměli být. Teď tu měla být se svými vzpomínkami sama.
Obraz dohrál a po vteřině ticha začal znovu.
Posadili jsme se ke stolu a chvíli jsme oba mlčeli. Melodie zněla
a venku vytrvale crčel déšť.
„Porostou hříbky,“ řekl strýček a blýskl svými pěknými rovnými
zuby. Potom mi projevil své uznání. Ukázalo se, že po celou dobu
svého zdejšího pobytu hledal smysl toho obrazu, jako kdyby to
byl iracionální kořen rovnice. Vycházel z docela správného předpokladu,
že výtvarné hodnoty tohoto díla se rovnají nule, a jeho
praktická mysl mu říkala, že užitečnost té věci musí být v něčem
jiném. Teď to tedy hraje. Bylo by ještě lepší, kdyby to třeba mlelo
kávu, ale člověk nemůže chtít všechno.
„Nevěděl jsem,“ pravil nakonec, „že se v takových věcech vyznáš.
A všiml sis, jakou měla paní Želazková radost?“
Přisvědčil jsem poněkud roztržitě, protože v té chvíli se už do
mé mysli začalo vkrádat podezření, že něco není v pořádku. Obraz
totiž hrál ustavičně. Vždy po ukončení melodie vteřinu zaváhal
a pak, jako kdyby si chtěl vynahradit dlouholeté mlčení, začal
znovu. Pokud vím, má píseň „Na tý louce zelený“ tři sloky, a my
už jsme poslouchali asi třináctou.
Vzpomněl jsem si na onen úlomek kovu, který vypadl, a pátravě
jsem se rozhlédl po podlaze.
„Hledáš něco?“ zeptal se strýček.
„Ano,“ řekl jsem a zvedl jsem tu věc. Byl to zlomek jakési miniaturní
páky a nebylo teď těžké uhodnout jeho funkci. Po dohrání
melodie to mělo zapadnout do zoubků mechanismu a zastavit běh
strojku. Teď tam ta součástka chyběla a já jsem měl nepříjemný
pocit člověka, který spustil něco, co nedovede zastavit.
„… zástřelím ti jélená…“ klinkal obraz.
Bylo zapotřebí, abych strýčka připravil na nejhorší.
„Obávám se,“ řekl jsem mu jako muž muži, „že prožiješ letošní
prázdniny za zvuků této písně. Dalo by se říci, že jsem to spravil
příliš dobře. Teď už to nikdo neumlčí.“
Strýček to přijal statečně.
„To nevadí,“ řekl s úsměvem. „Ve dne tu nejsem a v noci spím
jako dřevo.“
Rád jsem to slyšel, ale o hodinu později mi bylo jasno, že strýček
odolnost svých nervů přecenil. Pletl se v rozhovoru a zrovna tak
jako obraz začínal znovu. Bez jakékoliv rozumné souvislosti se
v jeho řeči stále častěji objevovala slova písně, která nám zněla do
uší. Dokladem toho, že správně odhaduju jeho duševní stav, byla
pohotovost, s níž uhádl, co mám na mysli, když jsem se z čista
jasna zeptal, má-li jeho bytný pušku.
Cítil jsem, že to zašlo příliš daleko, když se strýček podvědomě
začal s obrazem hádat. Vím, že to zní nesmyslně, ale dovolte,
abych vám to vyložil.
Venku lilo jako z konve, obraz hrál a strýček se viditelně snažil
soustředit na to, co povídá. Říkal, že zatím bylo příliš sucho
a hříbky nerostly. Našel jich jen několik na louce táhnoucí se
k hřebeni…
„… pásou se tam jéleni,“ tvrdil obraz.
Strýček to popřel jen nepřímo. Pravil, že jednou tam viděl srnečka.
Srnčí zvěře je tu málo, jeleni tu nejsou vůbec. Poslední byl
zastřelen asi před dvacíti lety. Říkal to jeho bytný, pan Želazko,
a to je…
„… myslivéček v kamizóle zelený, zelený…“ klinkal obraz.
„… hajný,“ řekl strýček se zbytečným důrazem, „a ten by to měl
vědět. Je hajný, a nosí hubertus. A ještě ke všemu hnědý!“
Zvedl jsem se a navrhl jsem strýčkovi, abychom šli do lesa.
Vždyť nejsme z cukru. Strýček se na mne vděčně podíval, okamžitě
souhlasil a nabídl mi rezervní igelitový plášť.
V chodbičce jsme potkali paní Želazkovou, která žasla, že odcházíme
do té nepohody, a dojatě nám děkovala za to, že jsme spravili
ten hrací obraz. Strýček se vlídně usmál, ukázal na mě a rychle
vykročil do deště.