Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Věštec

Vypadal jako Novák a jmenoval se Šlik.
Obklopen lejstry plnými cifer, seděl za svým psacím stolem
a pečlivě si ořezával tužku. Její špička ještě zdaleka nebyla dokonalá,
když do místnosti vstoupil Dostál z osobního oddělení a přiváděl
neznámého muže. Tvářil se tak slavnostně, že se pan Šlik
trochu poplašil a mimoděk povstal. Dostál maličko zaváhal, jako
kdyby na něco čekal, a potom je vzájemně představil. Ukázalo se,
že neznámý se jmenuje Nekluda a je novým ředitelem podniku.
Účetní Šlik se starosvětsky uklonil a zamumlal něco v tom smyslu,
že je Šlik a že ho to těší. Nový ředitel potlačil úsměv, potřásl si
s účetním rukou a šli s Dostálem o číslo dál. V úřednické hantýrce
se tomu říká „chodit s medvědem“.
Když vyšli na chodbu, zeptal se Dostál trochu nedůvěřivě:
„Vy jste se neznali?“
„Ne,“ řekl Nekluda. „Proč se ptáte?“
„No…,“ povídal Dostál váhavě, „já jsem se domníval… on totiž
Šlik už před půl rokem tvrdil, že budete ředitelem.“
Ředitel Nekluda užasl tak, že pokračování obchůzky s medvědem
absolvoval ve stavu mírně náměsíčném. Slyšel jména, viděl
tváře, tiskl pravice, ale duchem byl nepřítomen. Dvakrát jen taktak
že se nepředstavil lidem, které z podnikových porad dávno
znal.
Krucifix, říkal si, jak je tohle možné. Jak by ten člověk mohl
před půl rokem vědět, že budu ředitelem? Před půl rokem to
nevěděl nikdo na světě. Před půl rokem byl tady ředitelem můj
předchůdce, člověk v plné síle, schopný člověk, vzorný kádr, a ne–
být té automobilové nehody, nikdo by na nového ředitele ani ve
snu nepomyslil. Já bych dál měl na starosti venkovské prodejny
v severních Čechách a do Prahy bych jen občas jezdil na porady.
Tak tohle mi vysvětlete.
Ale protože se nahlas nezeptal, nikdo mu nic nevysvětloval.
Když bylo představování skončeno, zapadl do své reprezentační
kanceláře a ve stavu mírného opojení si zvykal na to, že je ředitelem,
že má dvě sekretářky, automobil k dispozici, že bude mít
patrně spoustu práce a starostí, ale že jeho starý sen, pěkná chata
někde v lesích, je teď na dosah ruky.
První měsíce jeho ředitelování byly poznamenány snahou –
v podstatě marnou – aby se zmocnil vedení podniku. Pocit, že
podnik nevede, že se sám stal unášeným kolečkem složité a setrvačností
běžící mašinérie, mu nebyl příjemný, ale viděl, že zatím
tomu tak je. Byl dost inteligentní, aby si to uvědomoval. A dostatečně
chytrý, aby se nesnažil dokazovat si svou důležitost tím,
že by přeložil porady vedoucích ze čtvrtku na pátek nebo měnil
rozsazení pracovníků v jednotlivých místnostech.
Když nastupoval do své nové funkce, snil s velkou dávkou
chlapecké obrazotvornosti o tom, jak pod jeho vedením podnik
rozkvete. Teď se zdálo, že to opravdu byly jenom sny. Kdykoliv
vymyslil něco opravdu chytrého, zjistil dodatečně, že to tak v podniku
už dělají několik let. V jiných případech mu řekli, že to před
časem vyzkoušeli, že se to neosvědčilo, a vysvětlili proč. Dospěl
k názoru, že má-li se uplatnit, musí toho o složitém chodu podniku
vědět mnohem víc, a začal vyhledávat příležitost k přátelským
rozhovorům se svými podřízenými. Bylo to užitečnější, než by byl
čekal.
Občas navštívil i Šlika. To už věděl, že tomu starému účetnímu
říkají v podniku „náš věštec“. Slyšel zkazky o jeho podivných
samomluvách, o nakousnutých a nedotečených větách, které
leckdy vypadaly nesmyslně, ale vždycky se dodatečně zjistilo, že
se strefovaly do černého.
Když poprvé navštívil Šlika v jeho kumbálu, chtěl se vlastně při
té příležitosti nenápadně zeptat, jak to bylo s tím věštěním, že on,
Nekluda, bude ředitelem. Ale nedošlo k tomu, protože se rozhovor,
pokud se tomu dalo tak říkat, vyvíjel docela jinak.
Ředitel pozdravil a vlídně se starého účetního zeptal, jak se mu
pracuje.
„Dobře,“ řekl Šlik. „A vám?“
Nekludu to trochu překvapilo, a než se vzpamatoval, Šlik svým
podivným zamyšleným způsobem povídal:
„Bylo by lehčí ujmout se funkce ředitele po někom, kdo to dělal
špatně.“
Nekluda mu v duchu živě přisvědčil. V těch několika měsících
pocítil na vlastní kůži, že nástupce výborného ředitele je v nevýhodě.
„Nenalézá,“ pravil Šlik, „co by mohl zlepšit, a mnohé může
pokazit.“
Ředitel mlčel a čekal, co bude dál.
Napadlo ho, že poslouchá Šlikovy věty jako signály z jiné planety.
„Velkorysé plány,“ řekl starý účetní, dívaje se do prázdna, „velkorysé
plány jsou dobrá věc, ale opatrnost je taky namístě. Výnosná
hospoda se nemá přestavovat a sestava fotbalového mužstva,
které vítězí, se nemá měnit.“
Šlik se odmlčel a pak bez jakékoliv patrné souvislosti prohlásil,
že na dvaadvacítce teď stoupnou tržby.
Ježíšmarjá, zaúpěl v duchu Nekluda, třebaže byl bez vyznání.
Co je zase tohle? Jaké tržby? Na jaké dvaadvacítce?
Teprve když zase seděl ve své kanceláři, uvědomil si, že dvaadvacítka
je patrně prodejna. Energicky zmáčkl tlačítko bzučáku
a vydal povely. O dvacet minut později věděl o dvaadvacítce všechno.
Byla to malá prodejna v okrajové části města, měla dobrého
vedoucího, tržby bez větších výkyvů a nebylo nejmenšího důvodu,
proč by právě teď měly stoupnout. Třeba, napadlo ředitele, třeba
se tam v okolí začalo něco většího stavět a ten Šlik to ví. Když si
do takové malé prodejny začne, řekněme, sto lidí z nějaké stavby
posílat pro přesnídávky, na obratu se to pozná.
Ale nestavělo se tam nic a tržby stouply. V první dekádě sotva
znatelně, ve druhé průkazně a ve třetí ještě o něco. Od té doby se
i Nekluda začal na Šlikův kumbál dívat jako na delfskou věštírnu.
A musil si zároveň přiznat, že to pro moderního člověka není pocit
zrovna příjemný. Mezi jiným mu jaksi bral odvahu, aby se starého
Šlika přímo zeptal, jak se svých podivně formulovaných úsudků
dobírá. Staří Řekové se věštící Pýthie rovněž neptali:
„Jak to víte, paní?“
Případ s vedoucím Šebestou to všechno dovršil. Stavěla se
nová reprezentační prodejna a ředitel Nekluda se domníval, že
nejvhodnějším vedoucím by byl Šebesta z prodejny v Cínařské
ulici. Schválně se o tom zmínil před účetním Šlikem. Starý pán
chvíli mlčel a pak povídal:
„Dejte tam někoho, kdo si vybírá dovolenou.“
Nekluda tím byl tak popleten, že po návratu do své kanceláře
řekl sekretářce:
„Zjistěte mi, kdo si vybírá dovolenou.“
Teprve když se probíral plánem dovolených, napadlo ho, že to
Šlik myslil jinak. Zavolal si osobní oddělení a zjistil, že vedoucí
Šebesta neměl dovolenou už pět let. Ředitel se zamyslil a pak poslal
do prodejny v Cínařské ulici náhlou kontrolu. Výsledek byl
katastrofální a o tom, že by vedoucí Šebesta měl převzít novou
prodejnu, už nebylo ani řeči.
Příštího dne vstoupil ředitel Nekluda do Šlikovy místnosti a po
roztržitém pozdravu se několik dlouhých vteřin na starého účetního
díval. Má modré oči, pomyslil si a ještě chvíli mlčel, protože
sbíral odvahu potřebnou k tomu, aby položil Pýthii otázku:
„Jak jste to, paní, věděla?“
Na Šebestu se neptal, to se mu zdálo poměrně jasné. Začal tím,
že se Šlika otázal:
„Z čeho jste usoudil, že na dvaadvacítce stoupnou tržby?“
„No,“ povídal rozvážně Šlik, „my totiž máme prodavačku, nějakou
Marii Kopřivovou. Já ji neznám. Nikdy jsem ji neviděl. Ale je
to patrně příjemná osoba, umí to s lidmi a ženské se za ní táhnou.
Kdykoli ji dali na nějakou prodejnu, vždycky tam stouply tržby.
Ony ty cifry,“ dodal, jako kdyby se omlouval, „nejsou tak nezajímavé,
jak by se zdálo.“
Nekluda pokýval hlavou a pak řekl:
„Vy jste prý už loni v květnu prohlásil, že budu ředitelem. To
bylo taky v těch cifrách?“
Šlik se viditelně ocitl v rozpacích.
„Totiž,“ povídal, „víte, ta věc tenkrát s těmi kompoty…“
Nekluda překvapením zatajil dech. Kompoty, to byl jeho hřích.
Nápad, který se nezdál špatný, způsobil podniku takové ztráty,
že Nekludovi bylo trapné na to vzpomínat. A jestliže něco v jeho
práci promítnuté do Šlikových cifer mohlo nasvědčovat tomu, že
jednou bude ředitelem, ta věc s kompoty to určitě nebyla.
„Máte podivuhodnou logiku,“ řekl trochu roztrpčeně. „Byla to
největší chyba, které jsem se kdy dopustil. A vy jste zrovna z ní
usoudil, že budu ředitelem.“
„Z té chyby ani tak ne,“ povídal rozpačitě Šlik. „Spíš z toho, že
to pro vás osobně nemělo žádné následky.“
Tři dny a tři noci přemýšlel Nekluda o tom, jestli člověk, jako
je starý Šlik, je pro podnik poklad nebo nepříjemné a nepohodlné
strašidlo v zádech. Čtvrtého dne zvedl telefon a zeptal se, jaký by
měl Šlik důchod.
„Osm set čtyřicet pět korun,“ odpověděl okamžitě příslušný referent.
„Jak to,“ ptal se ředitel, „že to víte tak přesně?“
„Šlik mě před dvěma dny požádal, abych mu to spočítal. Říkal,
že ho patrně brzo dáte do penze.“