Pražské a jiné historie Eduard Bass

Duše dítěte

„Víte,“ povídal kontrolor Doubravník, „nejtruchlivější na světě je, že se tak málo lidí dovede přiblížit k útlé duši dítěte. Muž k muži se dovede přiblížit, žena k ženě se dovede přiblížit, muž k ženě se teprve dovede přiblížit, ale když je z toho přiblížení dítě, nepřiblíží se k němu nikdo. Vezměme například pohádky. Povídáte takovému špuntovi o Červené karkulce a o prin¬cezně na hrachu, a čert mne vem, ví-li takové děcko, co je to vlk a co je to princezna a co je to hrách. Táta třeba nesmí hrách jíst, nedělá mu to v noci dobře, a tak jeho vlastní dítě ani hrách nevidí. A řekněte mu, že je hrách luštěnina! Princezna na luštěnině! Je to nějaká představa? Máme zrovna v příbuzenstvu takový případ. Synovec, jako od mé ženy nejstaršího bratra kluk, má holčičku. Bydlí zrovna v činžáku vedle nás, jenomže ještě za starou činži. Jednou jsem byl u nich a oni zrovna vyprávěli holčičce pohádku. A když byli u konce, holčička povídá: ‚A tatíčku, co je to ta skleněná hora?‘ On jí povídá: ‚No, takový kopec a ten je celý skleněný.‘ A ona povídá: ‚A tatíčku, co je to kopec?‘ A on povídá: ‚No přece… takový vrch.‘ A ona: ‚A co je to vrch?‘ A on: ‚Ježíšmarjá, holka, ty se natrápíš. Vrch je… no holt, vrch je vrch. Když to není ani rovné, ani dolík, tak je to kopec nebo vrch nebo hora. A vůbec, tamhle máš nádobíčko a už mě nezlob!‘ A holčička poslušně jde a hraje si s nádobíčkem a pak přijde: ‚Tati, já se tě chci zeptat!‘ ‚No, co zas chceš?‘ ‚Je naše paní domácí hora nebo kopec?‘ ‚Co to blábolíš?‘ vytřeští na ni táta oči. A ona povídá: ‚No když jsi včera povídal, že nám není rovná…‘ A takhle, pánové, to je s dětskou duší. Je mezi námi rozumnými lidmi jako prodaná, protože se k ní nikdo nechce přiblížit. Ale to já mám na to jinší metodu. Já hezky všecko názorně. To je zas můj recept. Včera přišla ke mně ta holka a po¬vídá: ‚Dědečku!‘ Víme, já vlastně nejsem její dědeček, ale protože všichni dědečkové u nás pomřeli, dělám jí dědečka a žena babičku, aby jako dítě mělo celou rodinu v rychtyku. Tak tedy ona přijde, no, žába pětiletá, a povídá: ‚Dědečku, co je to ves?‘ Pánové, jářku, to je otázka! To dá pohled! Co tomu ubohému dítěti na to říci? Mám já jí vykládat, že jako vesnice je, když… Vždyť já bych to, namouduši, ani poctivě vyložit nedoved! Ne, pánové, já nevedu žádné plané řeči, ze kterých děcko nezmoudří. Já hezky názorně. ‚Počkej, Miluško,‘ povídám jí, ‚v neděli je u tetičky Týny pouť. Já tam pojedu a vezmu tě s sebou a uvidíš ves!‘ Tak, pánové, to je cesta k duši dítěte! V neděli seberu sakypaky, holku za ruku – a koukej! Panečku, u nás pouť, to je ještě slávy! Ta bude čubrnět! Týna – to je jako moje sestra, víme, vdova, ale má to pěkně spořádané, jako klícku – ona na pouť drží, to bude dlabenes! Ale hlavně – holka bude mít názorné poučení!“
„Pánové,“ spustil kontrolor Doubravník po týdnu, „to vám bylo báječné. Kde se to vaření v té Týně nabralo, to sám bůh ví. To už je hotové umění! Už ta polívčička, ani ne moc mastná, ani ne moc řídká – a ta vůně, ta chuť! A pak hovězí s koprovkou, krásný kus, od žebra, jako dort křehoučké. A nadívaná holoubata! Zrovna, co já nejradši! No hody, hody, hody. Ale to všechno nic nebylo. Já bych vám přál jen vidět oči toho malého vyžlete. Když jsme vylezli z vlaku, šeptá mi: ‚Dědečku, tak tohle je ves?‘ Řekl jsem: ‚Ano, Miluško, tohle je ta tvoje ves, o níž sis nedovedla učinit žádnou představu, kdybych ti ji názorně neukázal.‘ A ona se mne chytla za ruku a oči vám mohla na těch chalupách a stodolách nechat. Prosím vás – dítě z města! Co tady na tom Žižkově může poznat! Činžák, činžák, a za činžákem fabrika. A když vyleze před dům, aby byla přivázána za nožičku, aby nevletěla někam pod automobil. A tam, u nás, o pouti! Všecko jsme to prolezli! Na kolotoči jsem s ní projezdil dvě koruny, panenku z marcipánu jsem jí koupil, na papouška jsme čuměli půl hodiny, jak tahal lidem planety, na houpačku jsem se ji bál posadit, aby se jí neudělalo špatně, ale v cirkuse jsme byli. To bylo k popukání. Víme, takový venkovský cirkus – to víte, žádný Kludský nebo ‚a já sám Sarrasán‘, ne, tak jak jezdí po vesnicích. Dva hubené koníčky, čtyři psy a opici. A půl tuctu ufrněných dětí, které už musejí dělat produkci. Máma sedí venku u pokladny, táta troubí na trumpetu, jeden kluk mu sekunduje, druhý tluče činely, holka má bubínek a to nejmenší, ještě chodit neumí, a už musí bouchat do velkého bubnu. A zrovna když jsme tam přišli, tak jim ti cvičení psi utekli za čubkou k starostovi do statku – no, legrace na legraci! Ale nechte to být, všechna čest stranou, ta produkce stála za kouknutí! To by člověk neřekl, jaké umění takový chudý, ale přičinlivý cirkusák svede! Koně chodili po zadních nohách, klekli si, převalili se, chytali děti za cumel – no, já jsem starý člověk, ale tam jsem se nasmál, až jsem nestačil utírat slze. A naše Miluška, toť se ví, pořád se mnou a jako u vyjevení. Ale pak už toho bylo na ni moc. Když jsme přišli k Týně na kafe, usnula nám na kanapi a nebyla k pro¬buzení. Prosím vás – tolik dojmů a toho chození! Tak jsem ji zabalil do šátku a nesl na rukou do vlaku a z vlaku domů. Ani se po cestě neprobudila. Tak jsem ji odevzdal synovci a teď mám vám takový blahý pocit, že jsem pro dítě vykonal kus pěkné práce. Dostalo se jí poučení, na které do smrti nezapomene. Teď už holka ví, co je to statek, co chalupa, má o všem svou vlastní představu a šlo to bez vykládání, bez zlobení, bez ptaní. Zkrátka, jak to říkám: člověk se musí umět k dítěti přiblížit. A názorné poučení, to je nad všechny výklady.“
„Tak, pane kontrolore, co říká vaše Miluška nedělnímu výletu?“
„Ale… nechme to být.“
„Copak, copak, snad není nemocná?“
„Jo, ta, a nemocná. Čerti s ní šijí.“
„Ale poslechněte – copak se vám s ní stalo? Vždyť jste byl tak nadšen!“
„No, byl, byl. Ale to máte tak. Člověk si řekne: přiblížíš se k tomu dítěti a poskytneš mu názorného poučení. Všichni mu jenom všechno vy¬kládají strašně učeně a dítě z toho nic nemá. Ukážeš mu věc a dítě poznala, co je ves… a co z toho je? Koukám dnes život. To si tak člověk představuje. A zatím? Vleču se já s ní ven, vleču se zpátky, peníze s ní utratím, aby poznala, co je ves… a co z toho je? Koukám dnes z okna a holka si dole hraje s Jiříčkem. To je o něco větší prcek vedle od soustružníka Charváta. To víte, já rád poslouchám, co si děcka povídají, člověk se má umět vžít do jejich myšlení. A poslouchám a koukám, a ona se vám ta holka na kluka vytahuje.
‚Ty chytráku,‘ povídá mu, ‚ty myslíš, že Praha je něco? Kdybys viděl ves, to bys teprve čučel, co tam je lidu na ulicích! To není jako tady, aby sis moh na chodníku hrát a vztekat se, – na vsi je tolik lidstva, že tam není ani hnutí. Tam ti je vesničanů, že se skrz ně vůbec prodrat nemůžeš a nic nevidíš než jen sukně a kolena. A vesničané nejsou jako v Praze, aby jen šli z domova do práce a z práce domů. Vesničané jsou všichni pohromadě a pořád si něco kupují, limonádu nebo prstýnky nebo frkačky nebo marcipán. Náš dědeček býval taky vesničan, a tak mi taky koupil panenku z marcipánu, ale prstýnek a limonádu mi nekoupil, ani frkačku, ale kdyby byl ještě vesničan, tak by mi to všecko koupil.‘
Jářku, koukáte, co? Ale to není všecko.
‚A dětičky na vsi se mají docela jináč,‘ vykládá mu holka dál, ‚než my ve městě. Všude na vsi jsou kolotoče a houpačky a vesničané dávají malým dětičkám peníze, aby se vozily. Nebo mají vesnické dětičky muziku a hrajou s tatíčkem na trumpety a na bubny. A heč, smějí dělat kotrmelce a skákat, a když se vyskáčou, tak vezmou talíř a vesničani jim dávají na něj peníze, aby měly na bonbóny. A ptáci na vsi jsou také jinší než v Praze. Vesničani chovají papoušky, a když mají dostat nějaké psaní, tak jim je papoušek vytáhne.‘
‚To není pravda,‘ vyhrkl kluk, ‚od toho jsou listonoši.‘
‚Jo, ty hloupej,‘ odsekla mu, ‚to tady ve městě, ale na vsi mají na to papoušky. Já viděla dva a oba dávali vesničanům psaní.‘
‚A co koníčky?‘ povídá ten kluk Charvátů. On je totiž po koních celý divý.
‚Jé, to bys teprve koukal,‘ vytahuje se holka, ‚tam jsou koníčky! To nejsou jako v Praze, aby tahali vozy! Na vsi jsou koníčky pěkně volně, a když na ně vesničan zavolá, tak přijdou a chodí po zadních nohách a tancují.‘
‚A ani policajti na nich nejezdí jako v Praze?‘
‚Ne. Na vsi nejezdí na koních policajti, jenom opice. A když si chce vesničan sednout, práskne bičem a koníček mu přinese v hubě židli…‘
Tak, pánové, takhle to dopadá, když si dá člověk práci s názorným vyučováním!“