Letěl jsem dlouhou dobu jen tak bez vesmírné lodi vesmírem. Najednou jsem narazil na planetu, které byla celá jeden velký zábavní park, taková megalomanská obří pouť. Nikde okolo však nebylo žádné slunce, jen planeta svítila jako jeden obří oslnivý fialovo žlutý neon.
Tak jsem si řekl, že se taky zaletím pobavit a vyzkoušet nějaké atrakce. Po pár jízdách jsem si všiml, že obyvatelstvo té planety, je obyvatelstvo země. Nebylo však vůbec znát, že by byli šťastní nebo že by si to užívali. Planeta se totiž točila nezvykle rychle a když lidé nebyli ve správnou chvíli přikurtovaní k atrakcím, tak to s nimi házelo jako se šňůrkou ve větráku. Když jsem to zjistil, tak jsem se znepokojil a počal se vytvářet svou vlastní planetu, kde by ti lidé mohli být šťastni.
Malou zelenou planetku s loukami, lesy a pár oceány. Tvořil jsem ji nedaleko té zábavní planety, aby si ji lidé všimli a pokud by chtěly, aby na té planetce mohli žít.
Když byla planetka hotová, tak jsem si všiml, že z té neonové planety vyletěla jakási nadpřirozená ženská entita, zjevem nádherná, ale zloba z ní sálala na stovky kilometrů. Ani se mnou nesnažila promlouvat a už po mě ze svých paží pálila modré paprsky energie s úmyslem zničit mě i mou planetu. zmenšil jsem tedy svou planetu na velikost fotbalového míče a letěl jsem s ní pryč. Ta čarodějnice mě však pronásledovala vesmírem dál, až na starou planetu Zemi, která byla opuštěná a budovy byly zpola zbortěné a obrostlé popínavými rostlinami. Tady jsem se zastavil, protože mi došlo, že se muselo něco stát, něco co donutilo obyvatelstvo země opustit svou planetu a následovat tu vypočítavou, ale krásnou čarodějnici.
Postavil jsem se ji tedy tváří v tvář. Vypálila po mě další dva paprsky modré energie, které jsem nechal zmizet jen pouhou myšlenkou. V tu chvíli nemohla uvěřit svým očím, nevěřila síle mé představivosti.
Vzkázal jsem ji tedy, že nade mnou nebude mít nikdy moc, že už se s ní nikdy nechci vidět, protože její metody starání se o lidstvo nejsou v souladu s mojí filozofií a myšlením a že je jen odpornou otrokyní, neustále opuštěnou, neb si svou říši a reputaci staví na sobeckosti sobě vlastní, která je jen o zotročování lidí, konzumní zábavě a falešné naději, která ji zajišťuje pocit, že nebude muset být sama, když je tak hrozná osoba.
V tu chvíli začala čarodějnice strašně plakat a zároveň se vztekat. Neměl jsem ji tedy dál co říct a otočil jsem se k ní zády. Ihned jak jsem se otočil jsem ucítil, jak po mě nenávistně vypálila další dva paprsky modré energie. Dříve než mne však mohla zasáhnout, tak jsem z planety Země odletěl nadsvětelnou rychlostí pryč.
Když už jsem věděl, že jsem dostatečně daleko, tak jsem našel nejbližší slunce, zvětšil jsem svou planetku zpět na původní velikost a umístil jsem ji do správné vzdálenosti od slunce, aby zde mohla zvířata a rostliny žít. Usadil jsem se na svou malou svobodnou planetku, kde jsem až do probuzení chodil a staral se o ni jako samotářský zahradník o svoji zahradu a bylo mi náramně skvěle.
KONEC.
Tak jsem si řekl, že se taky zaletím pobavit a vyzkoušet nějaké atrakce. Po pár jízdách jsem si všiml, že obyvatelstvo té planety, je obyvatelstvo země. Nebylo však vůbec znát, že by byli šťastní nebo že by si to užívali. Planeta se totiž točila nezvykle rychle a když lidé nebyli ve správnou chvíli přikurtovaní k atrakcím, tak to s nimi házelo jako se šňůrkou ve větráku. Když jsem to zjistil, tak jsem se znepokojil a počal se vytvářet svou vlastní planetu, kde by ti lidé mohli být šťastni.
Malou zelenou planetku s loukami, lesy a pár oceány. Tvořil jsem ji nedaleko té zábavní planety, aby si ji lidé všimli a pokud by chtěly, aby na té planetce mohli žít.
Když byla planetka hotová, tak jsem si všiml, že z té neonové planety vyletěla jakási nadpřirozená ženská entita, zjevem nádherná, ale zloba z ní sálala na stovky kilometrů. Ani se mnou nesnažila promlouvat a už po mě ze svých paží pálila modré paprsky energie s úmyslem zničit mě i mou planetu. zmenšil jsem tedy svou planetu na velikost fotbalového míče a letěl jsem s ní pryč. Ta čarodějnice mě však pronásledovala vesmírem dál, až na starou planetu Zemi, která byla opuštěná a budovy byly zpola zbortěné a obrostlé popínavými rostlinami. Tady jsem se zastavil, protože mi došlo, že se muselo něco stát, něco co donutilo obyvatelstvo země opustit svou planetu a následovat tu vypočítavou, ale krásnou čarodějnici.
Postavil jsem se ji tedy tváří v tvář. Vypálila po mě další dva paprsky modré energie, které jsem nechal zmizet jen pouhou myšlenkou. V tu chvíli nemohla uvěřit svým očím, nevěřila síle mé představivosti.
Vzkázal jsem ji tedy, že nade mnou nebude mít nikdy moc, že už se s ní nikdy nechci vidět, protože její metody starání se o lidstvo nejsou v souladu s mojí filozofií a myšlením a že je jen odpornou otrokyní, neustále opuštěnou, neb si svou říši a reputaci staví na sobeckosti sobě vlastní, která je jen o zotročování lidí, konzumní zábavě a falešné naději, která ji zajišťuje pocit, že nebude muset být sama, když je tak hrozná osoba.
V tu chvíli začala čarodějnice strašně plakat a zároveň se vztekat. Neměl jsem ji tedy dál co říct a otočil jsem se k ní zády. Ihned jak jsem se otočil jsem ucítil, jak po mě nenávistně vypálila další dva paprsky modré energie. Dříve než mne však mohla zasáhnout, tak jsem z planety Země odletěl nadsvětelnou rychlostí pryč.
Když už jsem věděl, že jsem dostatečně daleko, tak jsem našel nejbližší slunce, zvětšil jsem svou planetku zpět na původní velikost a umístil jsem ji do správné vzdálenosti od slunce, aby zde mohla zvířata a rostliny žít. Usadil jsem se na svou malou svobodnou planetku, kde jsem až do probuzení chodil a staral se o ni jako samotářský zahradník o svoji zahradu a bylo mi náramně skvěle.
KONEC.
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
© Copyright 2009 - 2020 | provozovatel 5Q, spol. s r.o. | autorská práva