ŠKOLA PRO MĚ

Ve škole

„Než vejdeme dovnitř, musím ti ještě říct, že se v budově pohybujeme v klidu a potichu, abychom nikoho nerušili. Celkově se v našem centru snažíme být jeden k druhému ohleduplní a pečujeme o věci, abychom nic nepoškodili. Zároveň dbáme i sami o sebe, abychom se cítili dobře a příjemně.“
Vcházíme hlavním vchodem do dlouhé útulné chodby. Po pravé straně jsou šatní skříňky a před nimi je několik stolečků. U jednoho z nich sedí 3 maminky, dívají se do prosklené místnosti a povídají si. „Vlevo je místnost batolat,“ vysvětluje Anežka, „maminky si tady mohou posedět u čaje a dívat se na své dětičky. Když se novým dětem po mamince zasteskne, mají ji nablízku. Většina dětí si rychle zvykne a pak tady vydrží obvykle 3 hodiny bez maminky a mamky si v té době mohou obstarat, co potřebují.“ Míjíme další místnost, kde jsou větší děti. Povzdechnu si: „To je asi školka, že.“ Můj povzdech prozrazuje mou dlouhodobou touhu vrátit se do školky a mít možnost si zase jenom hrát. „Ukážu ti jí podrobněji později,“ odpovídá Anežka, „teď se pojď podívat na mladší školáky.“
Nahlížím prosklenou částí do místnosti, kde je spousta dětí. Většina sedí po skupinkách na zemi u koberečku nebo kolem stolu. Každá skupinka dělá něco jiného a je vidět, že děti spolu živě diskutují. Vypadají velmi spokojeně a místnost vypadá nesmírně příjemně a útulně. Všude vidím spoustu polic plných různých zajímavých předmětů. Je mi divné, co mi to Anežka vlastně ukazuje. Kde mají tihle školáci třídu a kdy se začnou učit? Než se stihnu zeptat, už mě Anežka vede k další části. „To je naše skupina,“ říká, „můžeš jít se mnou dovnitř.“ Vcházíme do místnosti, kde děti vypadají starší, ale je v ní podobný ruch jako v předešlé. Anežka mě provází třídou, ukazuje mi pomůcky pro výuku a navrhuje, abych si vybrala něco, co bych si chtěla zkusit. Moc mě zaujal model člověka s plastovými vyndavacími vnitřnostmi. Anežka vezme kobereček, vyndá na něj model a vyzývá mě, abych si zkusila některé orgány vyndat. „Ale pozor, směje se, pamatuj, kam patří, abys to uměla složit zpátky,“ a vyndá přitom nějaké kartičky. „Můžeš k orgánům přiřadit názvy a také popisy funkcí jednotlivých orgánů. A kdybys chtěla, můžeme také vyhledat další informace v encyklopediích,“ dodává.
Činnost mě tak pohlcuje, že jsem si ani nevšimla, že si k nám přisedla sympatická mladší dívka a pozoruje, co tady tak zaujatě děláme. Když zvedám hlavu, říká: „Ahoj, říkají mi Kačka, mohu se k vám přidat a dělat to s vámi?“ Překvapeně jsem na ni zírala a najednou mi došlo, že si tady s tím hraji už asi hodně dlouhou dobu. Rozhlížím se po stěnách a objevuji hodiny, které právě ukazují čtvrt na deset. „Kdy se začnete učit?“ ptám se. „Vždyť už se učíme,“ odpovídají téměř jednohlasně Kačka s Anežkou s úsměvem. Vůbec mi to nedochází a myslím si, že si ze mě dělají legraci. „A kde máte učitele?“ Kačka hbitě odpovídá, „u okna dělá učitelka ukázku pro támhletu skupinu 4 dětí, vidíš ji? A tam na koberečku dělá anglický učitel fyzikální pokus s 2 dětmi.“ „Páni, vůbec jsem si jich nevšimla.“ Ve třídě skutečně vidím 2 úžasně sympatické usměvavé učitele. „ A to vás nechají si hrát, když vykládají látku?“ ptám se. „Počkej, a ty si myslíš, že si jen hrajeme? A nezjistila jsi právě před chvilkou, kde máš v těle játra a co je slezina a spoustu jiných zajímavých věcí o lidském těle?“ Pomalu se mi rozsvěcí v hlavě a začínám chápat, že to asi myslí vážně. Tak tohle je to jejich vzdělávací centrum? No, to se mi tedy líbí! Dochází mi, že i v té místnosti mladších školáků už se děti asi učily. To je úplně něco jiného než naše škola! Jsem naprosto unešená! No, to mě tedy baví!
Vzpomínám si, že jsem nechala taťku v místní jídelně a říkám Anežce: „Promiň, prosím tě, mohla bych teď jít za taťkou?“ „Určitě,“ odpovídá Anežka. „Chceš, abych šla s tebou, nebo trefíš sama?“ „Zvládnu to,“ říkám a snažím se ovládat, abych šla důstojně, protože se mi chce běžet. Ještě za sebou slyším hlas Anežky, „tak až budeš chtít, vrať se zase sem, počkám tady na tebe.“
Venku to už nevydržím a utíkám tryskem za tátou. „Tati, tati, já už nechci chodit do tamté školy, chci chodit sem! Prosím, prosím, mohu se sem přehlásit?“ Taťka se na mě vážně podívá: „Můžeš, ale má to jeden háček.“ „Jaký?“ ptám se s obavou. „Musíš sem opravdu chtít chodit a rozhodnout se, že se tady budeš učit ráda sama od sebe. Bude tvojí zodpovědností, aby ses naučila všechno, co budeš v životě potřebovat. Pozor! Pokud by ses nechovala zodpovědně, musela bys jít zpátky, tam kam jsi chodila dosud.“ „Tati, já to chci určitě zkusit. Slibuji, že se budu snažit,“ odpovídám nadšeně. Taťkovi se rozzářil úsměv na tváři a mrká na mě, „tak to budeme muset navštívit místní ředitelku, ale počkej, dopiji svůj čaj. Sedni si na chviličku.“ Sedám si vedle něj, povídám mu o všem, co jsem teď zažila, a rozhlížím se po útulné čajovně. Střídají se tady pohodlná křesílka a gauče s polštářky na zemi a jednoduchými stoličkami. U stolků sedí několik maminek a v dětském koutku si hrají dětičky různého věku. V další části vidím jídelnu. „Pojďme,“ říká taťka, který mezitím dopil čaj. Vycházíme z čajovny po točitých schodech do patra a klepeme na dveře s nápisem Vzdělávací záležitosti.
Taťka vysvětluje, s čím přicházíme, a usměvavá paní, která vůbec nevypadá jako ředitelka v mé dřívější škole, se na mě otáčí a ptá se: „Líbí se ti Anežka?“ přikyvuji a ona pokračuje, „tak teď by bylo nejlepší, kdyby ses vrátila za Anežkou do třídy a prožila s ní nejdříve celý školní den, na konci dne si řekneme, jestli přijdeš i zítra. Anežka bude tvůj hlavní průvodce a představí ti i skupinu dětí ve věku 9-12 let, do které budeš patřit. První 2 týdny bys měla trávit všechen čas s Anežkou nebo alespoň s někým z tvé skupiny, aby byl po ruce vždy někdo, kdo tě seznámí se vším, co je pro tebe nové. Po 2 týdnech přijdeš zase za mnou a domluvíme si další postup. Zkušební doba u nás ve škole je běžně 1 měsíc, ale pokud by někdo z nás měl pochybnosti, může se i prodloužit. Během zkušební doby budeš používat šatní skříňku, poličku na věci a další místa pro hosty, po přijímacím rituálu ti přidělíme tvé vlastní. Ještě než tě pošlu za Anežkou, tak ti musím zdůraznit naše základní pravidlo: Pečuj o sebe a svůj rozvoj s láskou a pěstuj láskyplnou péči a úctu k druhým a k prostředí. Tvá skupina tě také seznámí s knihou pravidel. Budeš-li se o některém z nich chtít dozvědět více, můžeš se tady zeptat téměř kohokoliv kromě úplných nováčků. Lauro, je tady ještě jedna důležitá věc k obeznámení. My si tady všichni tykáme. Jestli chceš, můžeš mi tedy tykat, jmenuji se Klára.“ Nakonec dodává: „Pokud nemáš teď nějaké zásadní otázky či připomínky, tak můžeš jít zase vyhledat Anežku.“