ŠKOLA PRO MĚ

Zkušební lhůta

Ráno se probouzím s myšlenkou, že ředitelka říkala něco o knize pravidel. Hořím zvědavostí, co tam všechno najdu a jaká jsou vlastně pravidla mé nové školy, do které chci chodit. Najednou mě zaplavuje nejistota. Co když se mi některé z těch pravidel nebude líbit?
Táta mě dnes už jen vykládá z auta před zahradou ve chvíli, kdy už se kolem týpí zpívá. Mezi prvními potkávám Anežku s Kačkou. Po zpívání se chystají na inspirační lekci. Tyto lekce bývají vždy na jedno téma po 6 týdnů. Anežka teď chodí na Evropu, Kačka jde na studium stromů. Dnes prý budou studovat dřeva a jejich použití. Jdu s ní. Vůbec jsem netušila, že je tolik různých způsobů použití dřeva. Také zjišťuji, že některé druhy bych se mohla naučit podle dřeva rozeznat. Je moc příjemné zkoušet to s hlaďounkými dřevěnými hmatkami.
Když dojdu do naší místnosti, říkám: „Anežko, prosím tě, ukaž mi tu knihu pravidel, včera jsem se do ní zapomněla podívat.“ Anežka mě vede zpátky do prvního patra, do té vznešené velké kruhové místnosti, kde visí na stěnách obrazy významných osobností. Pod nimi leží stolek s dřevěnými hmatkami, s kterými jsme právě pracovali, ale i s jinými zvláštními předměty. Mezi nimi vidím nádherně zdobenou knihu. Anežka jí s úctou bere do rukou a opatrně mi ji podává. Otevírám ji a hned na první stránce vidím stejná slova, která mi včera říkala ředitelka, „Pečuj o sebe a svůj rozvoj s láskou a pěstuj láskyplnou péči a úctu k druhým a k prostředí.“ Později jsem si všimla, že stejný nápis je ve škole na mnoha místech. Anežka mi vysvětluje, že základní pravidlo obsahuje většinu dalších pravidel. Třeba mluvíme potichu, potíže řešíme laskavým způsobem, uvnitř neběháme, věci dáváme na svá místa, jen blíže popisují zákon „pěstuj láskyplnou péči a úctu k druhým a k prostředí“. Další pravidla většinou tvořily samy děti, jak postupně zjišťovaly, že některé záležitosti musí blíže ujasnit. Nacházím tam například, že když se někomu něco nelíbí nebo i když chce změnit nějaké pravidlo, může přednést a vysvětlit svůj požadavek na celoškolním setkání. Kromě jiného se dozvídám v jakém poměru se hlasuje, jakou váhu má hlas průvodce, dítěte a rodiče. Většina pravidel se mění konsensem, což znamená, že musí souhlasit všichni. Nesmírně mě to uspokojuje, protože u nás v bývalé škole děti žádný vliv na pravidla neměly, nebo když tak jen na oko. Tedˇuž nemám potřebu číst všechna pravidla najednou, protože vím, že kdyby tam bylo nějaké nesmyslné pravidlo, tak by se dalo změnit. To je úžasné!
Anežka si mezitím vytahuje svou kartu pro tento den. "Myslela jsem na ten náš včerejší projekt a podívej, co jsem si vytáhla - "Dokončení". Tak co, půjdeme na něm pracovat?" S radostí souhlasím.
Zastavujeme se u naší místnosti a na mapku školy umísťujeme naše jmenovky na místo výtvarného ateliéru, kde od včerejška na sušáku leží náš rozpracovaný model lidského těla. Máme už nakreslenou kostru, nalepeno mnoho orgánů a rozpracovanou svalovou soustavu a krevní systém. Nesmírně nás to baví. Z druhé strany každého orgánu a soustavy popisujeme funkce a souvislosti s celým organismem. Zabýváme se tím celé dopoledne, a přestože se našlo i spousta pomocníků, práci jsme dnes nezvládli dokončit.
Každou středu odpoledne totiž probíhají kroužky umění. S Anežkou jdeme na hudbu a pak divadlo. Anežka se do těchto kroužků přihlásila už na konci minulého školního roku. Vždy se otvírají kroužky, o které byl projeven největší zájem. Zároveň probíhají třeba kroužky tance, aikida, výtvarky a textilního designu. Většinou je učí odborníci na daný obor. Chodí tam všichni, kdo se přihlásí včas, od malých dětí až po seniory. Před Vánoci a na konci školního roku centrum dělá vystoupení pro veřejnost. V lednu kroužky neprobíhají, jezdí se na hory a všichni se podílí na přípravě veřejného plesu. Před Vánoci se všichni mohou přihlásit zase do jiných kroužků, které začínají v únoru. Mohou navrhnout i nový podle svých nápadů, pokud seženou průvodce.
Na hudbě si bereme tónové hranoly, znějí jako dokonalý metalofon a každý má jiný tón. Každý z nás dostal od průvodce svůj rytmus v jakém má hrát a vzniká z toho nádherný orchestr. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla v něčem tak krásném hrát. Potom používáme různé hudební nástroje, z nichž některé vidím poprvé v životě. Je to prostě nádhera!
Na divadle připravujeme hru o matce Tereze, která se bude hrát o Vánocích. Hudební kroužek k tomu má písně, výtvarný připravuje kulisy, textilní design kostýmy atd. Zatím si to úplně nedokážu představit, ale asi to bude překrásné. Do obou kroužků mě přijímají, takže se rozhoduji, že další možnosti už nebudu zkoušet a budu na ně chodit s Anežkou.

Další den ráno nemohu dospat. Už se těším, co nového ještě zjistím o našem vzdělávacím centru. Honím taťku, abychom už vyjeli. Taťka se mi směje, když zjistil, že jsme ve škole jako první. No a co. Než jsem mu ukázala bylinkovou a zeleninovou zahradu, přichází spousta dalších dětí.
3 mladší děcka z našeho rodu mi nabízejí, abych se s nimi šla podívat do lesíka na jejich domeček, který si tvoří. Vedou mě do hustého křoví, v kterém se otevírá malé prostranství. Kolem něj se krčí maličké pokojíčky z kamení, větví, slámy a dalších přírodních materiálů. „Máme tady každý svůj pokojíček a uprostřed je společný obývák," prohlašuje Madlenka. Jozífek dodává: „Podívej, máme v nich i gauč, stolek a poličky." Pokojíčky vypadají vskutku útulně, na poličkách leží vyskládané dokonce vlastnoručně vyrobené keramické hrníčky a proutěné košíčky, jako dekorace panáčkové z šustí, šišky, bobule a zajímavé kamínky. Jeník si dokonce vyrobil několik hraček z borové kůry. Jozífek mě zve na šípkovou šťávu ze studánkové vody. Sedáme si v „obýváku" na dřevěná sedátka a nalévá mi šťávu z keramického džbánku s pokličkou do svého keramického hrnečku. Napadá mě, že mi tady chybí už jen víly a skřítci. Jako by mě Madlenka slyšela: „Podívej, támhle máme domov našich lesních kamarádů," ukazuje na maličkatý domeček z trávy a kapradí, ve kterém jsou figurky víl a skřítků. Žasnu, co všechno tyhle malé dětičky vyrobily. Ukazují mi ještě stromovou houpačku a lanovou lávku přes potok.
Jak se vracíme k hlavní budově, už z dálky na mě od bylinkových záhonů mává Anežka. Jdeme spolu na hudbu i její inspirační lekci a pak do naší skupiny. Svěřuje se mi, že cítí potřebu procvičit si dělení zlomků, které jí zatím moc nejde. Obdivuji její zodpovědnost, a tak mi sděluje pro mě neuvěřitelnou věc: „Kdo je v životě zodpovědný, tak má více svobody." Tvářím se dost nechápavě, a tak mi dál vysvětluje. Člověk, který neustále pracuje na svém učení a rozvoji, více umí, a kdo více umí, má větší možnosti. Kdo pak pracuje na zlepšování svých životních záležitostí v souladu s ostatním životem, tvoří si takový život, jaký chce. Což mi zní dost rozumně. Ještě dodává příklad ze života, „víš, dřív mě nebavilo uklízet a měla jsem s tím obrovské potíže. Vždy jsem si udělala neskutečný binec a pak jsem trávila hodiny uklízením. Byla to hrozná otrava! Pak jsem ale pochopila, že když vždy každou věc uklidím hned, nic se mi nenakupí. Postupně jsem si na to navykla a od té doby to zvládám v klidu a pohodě,“ odmlčela se. „Tak co, půjdeme spolu dělat ty zlomky?“
Pouštím se s ní tedy do dělení zlomků a musím uznat, že mě to nakonec docela baví. Míša nám představuje s pomůckami, jak dělit zlomek zlomkem, a já mám obrovskou radost, protože dřív mi to přišlo naprosto nepochopitelné, a teď mi to najednou připadá tak snadné.
Napadá mě, že bych si měla zopakovat ta příčestí minulá, ale vůbec se mi do nich nechce, asi je to zvyk z minulé školy, a tak raději nic neříkám. Do toho se ale ozve Anežka, jako kdyby mi četla myšlenky, „Lauro, co kdybychom udělaly ještě příčestí minulé, než půjdeme na náš projekt s lidským tělem?“ No nazdar! Co na to mám říct, když jsme před chvílí mluvily o zodpovědnosti, svém rozvoji a svobodě? „Hm, asi by to bylo dobré, viď?“ slyším se odpovídat. Nakonec tím trávíme čas až do svačiny a pak vyrážíme za svým projektem. Přidávají se k nám ještě 2 kluci a 3 dívky, tak nám jde práce od ruky, nicméně stejně to celé dokončujeme až v pozdních odpoledních hodinách. Taťka je moc hodný, počkal na mě v čajovně, protože jsem nechtěla bez dokončení odejít.

V pátek ráno nás pobízí anglický průvodce Trey, abychom si do projektu přidali i něco v angličtině. Připadá nám to jako dobrý nápad, a tak tím trávíme čas do svačiny. Po sváče navrhuje Anežka, že bychom svůj projekt mohly předvést ostatním. Ukazuje mi tabuli s termíny prezentací a vybíráme si čtvrtek odpoledne v příštím týdnu. Vůbec mi ještě není jasné, co to obnáší, ale důvěřuji Anežce, že mě vše objasní a prezentace se vydaří. Hodně nám pomáhala Kačka, tak jí zveme i na prezentování a všechny 3 si rozdělujeme jednotlivé části lidského těla, kdo co předvede.
Každý pátek po obědě probíhá sešlost celého vzdělávacího centra. Pokud chtějí, mohou na ní přijít i rodiče dětí a jiní dospělí, kteří patří mezi členy. Obvykle se probírají témata, která vyplynula na schůzkách rodů nebo skupin. Kromě našich rozházených bot například přišla skupinka ve věku 12-18 s informací, že u vchodu na farmu bude za týden slavnostní otevření jejich kamenného obchodu s prodejem našich výrobků, potravin, občerstvení a různých šikovných zajímavostí. Uvádí také, co vše je potřeba zařídit a zvou zájemce do týmu na přípravu slavnosti.
Při setkání si užíváme i spoustu legrace, moc se mi zdejší veselá a milá atmosféra líbí. Přijde mi líto, že už je pátek, poslední pracovní den a teď 2 dny škola nebude. Tak moc bych ji chtěla víc prozkoumat hned teď!