ŠKOLA PRO MĚ

První den

„Právě jsem dodělala práci se zlomky,“ vítá mě Anežka, „svačila jsi?“ Zavrtěla jsem hlavou a teprve teď mě napadlo, že jsem se ani nenapila. Anežka mě tedy zve na svačinu a přendá si cedulku se svým jménem na nástěnce do přihrádky svačina. Rychle jí oznamuji svůj záměr stát se zdejší studentkou, má radost, že bude mou průvodkyní. Také se jí svěřuji, že mám obavy z přijímacího řízení, ale hned mě ujišťuje, že já prý s tím rozhodně nebudu mít žádné potíže.
Vede mě ke stolku s ubrusem a květinami ve váze, pokládá na něj kartičku se svým jménem a na vedlejší místo nápis HOST, pak se otáčí ke kuchyňské lince, kde leží v mísách spousta ovoce a zeleniny, domácí celozrnný chléb, máslo, kokosový olej a pomazánka. „Nandej si, na co máš chuť, raději méně a můžeš si pak přidat. Neměli bychom nechávat žádné zbytky. Pokud je u něčeho uvedeno množství, neměla by sis brát víc, aby vyšlo na každého. Mohu ti nalít vodu nebo chceš raději čaj?“ Vybrala jsem si čaj, bylo na výběr z několika různých bylinek a bylinkových směsí. Anežka mi nabídla i několik různých přírodních sirupů k oslazení, ale mám radši neslazený čaj, zažene víc žízeň. „Kdo vám peče chleba?“, ptám se poté, co jsme se posadily ke stolu. „V kuchyni mají vždy týden službu 1-2 děti z každé skupiny. Jedním z jejich úkolů je pečení chleba, obvykle ho i různě ochucují, takže každý den mívá jinou příchuť. Na každého vyjde služba v kuchyni 1-2x za rok. Mám ji příští měsíc, už se moc těším. Obvykle se tam naučím nějaký nový recept, který pak uvařím naší rodině, doma to vždycky všichni ocení.“ „Jé, ty umíš vařit? To bych se také chtěla naučit.“ „To je snadné, jakmile budeš přijata, tak se můžeš na službu do kuchyně přihlásit a tam tě postupně naučí spoustu věcí.“ Mrzí mě, že tam nemohu jít hned, ale říkám si, že jakmile to bude možné, hned se do kuchyně přihlásím. U svačiny se moc hezky povídá, ale přerušuje to Anežka slovy, „už jsme tady 15 minut, měly bychom jít zase něco dělat.“ Myjeme si po sobě nádobí a Anežka navrhuje, že mi ukáže zbytek školy.
Chodba vede k obrovské kruhové místnosti, kde za sklem vidím lehátka, spoustu rostlin a bazén. Také je tady sauna s ochlazovacím bazénkem a šatny na převlékání. Chodbou procházíme do protějšího křídla, kde jsou místnosti dospívajících a část pro dospělé. Vidím výtvarný ateliér, velkou knihovnu s několika počítači, laboratoř a další studijní místnosti. V nich posedávají hloučky a většinou o něčem živě diskutují nebo něco zapisují a podobně. Na chodbě potkáváme člověka, s kterým se Anežka zvesela zdraví: „Ahoj Petře! Tohle je Laura nová uchazečka o studium. Můžeme se podívat, jak studují dospívající?“ „Ahoj holky! Docela velká skupinka zkoumá život v rybníku za lesem. Další skupina je s Jean v týpí a připravují se na veřejné divadlo v angličtině o Severní Americe. Můžete také zajít na farmu, rádi vás provedou.“ S Petrem se moc hezky povídá a dozvídám se ještě spoustu zajímavých věcí ze života nejstarší skupiny.
Zaujalo mě hlavně to, že mají na starosti celou farmu a starají se nejen o pěstování všech rostlin a chování zvířat, ale i o stavbu potřebných budov. O všech těchto věcech také samostatně rozhodují. Každý rok vyhodnocují, co se vyplatí dělat a je to k něčemu dobré a co by bylo lepší zrušit nebo omezit.
Anežka mě vede dál, v suterénu se nachází prostorná tělocvična, hudební studio a dílna plná rozličného materiálu a nářadí k vyrábění, opravování a tvoření. Přivoláváme výtah a vyjíždíme do prvního patra, v tomto křídle bydlí senioři, kteří se rozhodli pro svůj rozvoj a aktivní život i v pokročilém věku. Mají tady každý svůj pokojík se sociálním zařízením a kuchyňským koutem a několik společenských místností. Opět vcházíme do veliké kruhové části, kde se v tomto patře nachází obrovská místnost pro sešlosti celé komunity, divadelní představení a jiné hromadné akce. Místnost vypadá úžasně vznešeně a slavnostně. Procházíme zpět do dětského křídla, kde mi Anežka ukazuje pokojíčky pro děti, které dojíždějí zdaleka, a tak ve škole přespávají, některé během celého pracovního týdne a jiné jen občas. Dospívající mají svou ubytovnu na farmě.
„Farmu a venkovní části si ukážeme později, jestli souhlasíš,“ povídá, když se vracíme do naší místnosti, kde panuje stále stejný pracovní ruch. „Potřebovala bych si procvičit příčestí minulé. Pustíš se do toho se mnou?“ No nazdar! To mě teda vůbec nebaví, ani trochu se mi nechce, říkám si v duchu. Nahlas ale odpovídám: „Jestli chceš, tak jo.“ Anežka připravuje kobereček a bere z police nějakou pomůcku. Připravuje kartičky s nadpisy a podává mi hromádku kartiček k roztřídění s vysvětlením, jak se s pomůckou pracuje. Začínám bez zájmu přiřazovat kartičky, ale postupně zjišťuji, že mě to vlastně baví. Je to úplně jiné, než v té předešlé škole. Občas si něčím Anežka nebo já nejsme jisté, tak se spolu radíme. Nakonec vše kontrolujeme podle kontrolní karty. I když jsme ledacos tvořily společně, máme ve cvičení 2 chyby. Anežka říká: „Měly bychom si to napsat správně do sešitu. Pak si to snad zapamatujeme“ a s klidem se směje. To je pro mě něco úplně nového a nepochopitelného jen tak se smát chybám. V předešlé škole jsem měla z chyb obrovský strach, učitelé nás pořád hodnotili. Když jsme dělali chyby, bylo to špatně. Pokud se někdo smál, tak jedině chybám druhých, což bylo dost nepříjemné, obzvlášť pokud jste těmi druhými byli vy. Ptám se Anežky a ona odpovídá: „Když uděláš chybu, nic se neděje. Chybami se člověk učí, to je přece staré přísloví. Prostě jen potřebuješ víc cvičit. Můžeš si to zapsat správně nebo některý další den uděláš cvičení znovu, a tím se lépe učíš. Chyby tady nikdo nehodnotí, jen snahu něco se naučit.“ Zapisujeme 2 obtížné věty a začínáme sklízet pomůcku.
Až teď jsme si všimly, že si k nám přisedla učitelka, „Ahoj Lauro, říkají mi Míša a jsem hlavní průvodkyní této skupiny,“ představuje se mi s vřelým úsměvem. „Dobrý den. A prosím, vysvětlíte mi, co to znamená průvodkyně?“ odpovídám. „Lauro, my si tady tykáme, můžeš mi tedy říkat Míšo a tykat mi. Víš, my dospělí jsme tady spíše takovými vašimi průvodci, rádci a pomocníky v rozvoji. Tak si neříkáme učitelé, ale spíše průvodci. Všimla jsem si, že se vám to cvičení celkem dařilo. Chcete ukázat další obtížnost?“ Obě přikyvujeme a Míša ukazuje k polici. Dokončujeme úklid a přinášíme si další pomůcku. Míši ukázka nás vtahuje do zkoumání příčestí minulého u několikanásobného podmětu. Nikdy dřív mě nenapadlo, že bych to mohla vnímat jako zajímavé hádanky, kvízy a hry. Vydržely jsme u toho zbytek dopoledne a popsaly jsme několik stránek, i když Míša už dávno odešla pomáhat jiným dětem. Uvědomuji si, že bych to určitě v předešlé škole takhle dobrovolně nedělala a rozhodně by mě to zdaleka tak nebavilo.
Z přemýšlení mě vytrhl hlas Anežky, „Lauro, měly bychom jít na oběd.“ Vzhlížím od podložky a zjišťuji, že jsme ve třídě téměř samy. Překvapuje mě, že jsem neslyšela žádné zvonění ani jiné upozornění. Anežka mi vysvětluje, že na oběd může každý odcházet sám v rozpětí určitého času podle osobní potřeby, prý se tak vyhneme tvoření front. Také mi vysvětluje, že tak má každý prostor pro dokončení své práce podle vlastní potřeby a cítění. „Máme tady tříhodinový pracovní cyklus, ale můžeme si ho klidně protáhnout i na delší dobu, pokud chceme,“ dodává.
Přicházíme do jídelny a skutečně tam žádná fronta není. Anežka ukazuje na pulty, „začíná to tady jídlem pro vitariány, další část je veganská a poslední vegetariánská. Chodí sem spousta lidí s různými dietami, takže bývá označené jídlo bezlepkové apod. Každý si může vybrat, co mu vyhovuje nejvíc.“ Já osobně jsem veganka, ale napadá mě, jak to tady mají děti, které jedí maso. Ptám se tedy a Anežčina odpověď zní pro mě velmi překvapivě, „Víš, maso by člověku mělo stačit jíst občas. Nepotřebujeme ho každý den a ke každému jídlu. Naši předkové ho také nejedli tak často, jak se jí dnes. Takže to necháváme na rodinách. Pokud jedí maso každý den, mohou si ho dát k večeři, a když se najde někdo, komu by u oběda chybělo, může si ho přinést z domova a ohřát támhle v kuchyňském koutku.“ Pokračuje, „Ještě tě musím upozornit, že u každého jídla je barevná značka. Jídla stejné značky si můžeš dávat na stejný talíř. Na konci ti talíře zváží a napíší k tvému účtu. Na konci každého období se pak účtuje a platí jen to, co sis skutečně dala na talíř. Támhle na tabuli jsou uvedené ceny. Neboj, není to drahé. Tady najdeš cedule s popisy surovin, které byly použity do jídel, a jejich užitku pro naše tělo. Na stěně visí recepty jídel, která si dnes můžeš vybrat. Pokud ti něco hodně zachutná, můžeš si recept opsat a udělat si jídlo i doma.“
Atmosféra u oběda působí velmi příjemně, hraje tichá jemná hudba, na některých stolech svítí svíčky, na jiných jsou květiny ve vázách. Potichu si povídáme a Anežka mi u stolu představuje několik dalších dětí z naší skupiny.
Z jídelny míříme rovnou do zahrady. Mladší děti hrají Podlézací honičku, tak se přidáváme. Panuje tady uvolněná veselá nálada. Když jsme si honění dostatečně užily, ukazuje mi Anežka lesní část, ve které jsou skvělé prolézačky, lanové dráhy, domečky, stromové houpačky a všechny možné další výmysly. Anežka mi vysvětluje, že když děti něco vymyslí a projde to odsouhlasením komunitního shromáždění, mohou si to vytvořit. Nakonec se zastavujeme ještě v zeleninové zahradě. Sedí tam u záhonků 3 starší paní, které mi Anežka představuje jako zdejší seniorky. Jsou to moc milé babičky, při pletí záhonků si zpívají a zvou nás, ať se přidáme. Běžíme pak ještě do kuchyně s ředkvemi na svačinu, tak akorát abychom stihly přijít včas na sešlost rodu.
Než jsme vešly do velké místnosti, kde sedí lidičky od nejmladšího věku až po seniory, Anežka mi objasnila, že každý člověk tady patří k určitému rodu a jeho členové si vzájemně více pomáhají a navzájem se podporují. Například dědeček Jan chodí pomáhat malému Péťovi, který právě nastoupil do školky. Anežka má svou osobní pomocnici Lucku ve skupině dětí od 12 let. Když potřebuje pomoc nebo radu, tak za ní zajde. Jakmile jsme usedly, hraje hudba a všichni začínají zpívat nádhernou píseň, kterou neznám. Pak promlouvá chlapec, kterému může být kolem 14 let, „Byl jsem dnes pověřen vedením kruhu, touto písní jsme uvítali Lauru,“ mává rukou ke mně, „která dnes přišla poprvé a chce studovat v našem vzdělávacím centru.“ Všichni v kruhu se na mě mile podívali a s úsměvy kývli na pozdrav. Chlapec pokračuje, „Z minulé sešlosti nám žádná témata nezbyla, pro dnešní den se na seznam zapsalo 7 osob s různými problémy, náměty a otázkami.“ Potom postupně vyzývá jednotlivé lidi, aby přednesli svá témata. Anežka mi špitá, že Lenka vedle něho zapisuje výsledky diskuze. Jedna babička prosí, že by potřebovala v pokoji umýt okna, hned se hlásí na pomoc 2 starší kluci. Mladší dívka by ráda uspořádala výlet do zoo a hledá starší pomocníky. O zájemce není nouze, a tak si z nich vybírá 2 do týmu. Mladší chlapec se ozývá, že má na starosti úklid chodby a stále tam někdo nechává rozházené boty u dveří. Strhne se o tom chvilková debata. Domlouvá se, že dá na dveře zvýrazněnou ceduli s nápisem „Prosíme, uklízejte boty do botníku.“ Lenka zapisuje záležitost na seznam témat pro celoškolní setkání. Podobným způsobem pokračuje sešlost asi půl hodiny, nakonec opět zpíváme a rozcházíme se ke svým dalším činnostem. Připadá mi neuvěřitelně jednoduché, jakým způsobem zde řeší různé záležitosti oproti tomu, jak takové potíže probíhaly v naší bývalé škole nebo doma.
„Máš teď nějaké přání? Co bys chtěla dělat?“ vytrhuje mě z přemýšlení Anežka. „Moc ráda maluji.“ odpovídám pohotově. „Skvělé. Tak co kdybychom si namalovali model lidského těla, co jsme dnes studovali? To by zase bavilo mě!“ Nadšeně souhlasím a Anežka mě vede do prosluněné, prosklené, světlé místnosti, kde leží police s množstvím rozličných výtvarných potřeb a materiálů. Rozhodujeme se, že uděláme veliký model lidského těla s vystřihovanými orgány, které na tělo poskládáme a přilepíme tak, aby se daly sundat. Bereme si práci ven na terásku a užíváme si přitom sluníčko. Za chvíli se k nám přidávají další 3 děti, které naše činnost zaujala a tak nám to jde docela rychle od ruky. Připadám si jako v ráji, a když přichází taťka, že bychom už mohli jít domů, tak se mi ani trošičku nechce.
Doma chci hned vykládat mamce, kde jsme byli, a moc mě překvapuje její odpověď: „Lauro, to jsem moc ráda, že se ti tam líbilo. Taťka mě tam včera vzal, protože než tam může dítě přijít, musí školu vidět oba rodiče a alespoň chvíli pozorovat činnost v ní. Museli jsme si pak promluvit s paní ředitelkou a představila nám i Anežku, která tě dnes prováděla.“ Směji se: „To není fér, já musela počkat až na dnešek!