ŠKOLA PRO MĚ

Dny plynou

V pondělí ráno jsem překvapená, že v Centru vidím méně lidí. Kačka mi vysvětluje, že členové Centra pořádají mnoho exkurzí, návštěv muzeí, divadel, koncertů a jiných výletů. Dnes ráno odjížděl plný autobus do safari ve Dvoře Králové. Zůstanou tam i přes noc a vrátí se zítra odpoledne. „Jé, to by se mi líbilo! Proč jsi nejela také?“ „Byla jsem tam předloni a tentokrát jsem chtěla dát prostor jiným. Zájezd byl hodně rychle naplněn. Kromě toho jsem tento měsíc už byla na třídenní expedici do Moravského krasu. Dnes už budeš ve škole týden a můžeš se také přihlásit na některý z dalších výletů.“ Kačka mě vede k tabuli, kde je seznam výletů a u některých z nich jsou ještě volná místa. Vysvětluje mi, že se mohu kdykoliv zapsat až na 3 výletní dny v měsíci. Pokud bych chtěla na nějaký další výlet, mohu se zapsat až 2 týdny před daným výletem. Prý je to proto, aby měl každý možnost si vybrat. Když chci v některém měsíci více než 4 dny, měla bych se poradit s průvodkyní naší skupiny.
Prohlížím nástěnku a najednou překvapením vykřiknu: „Jé, v příštím týdnu jsou volná místa na interaktivní výstavu o svalové soustavě! Kačko, podívej, to se hodí k našemu projektu. Pojedeš se mnou?“ Domlouváme se i s Anežkou a všechny tři se připisujeme na seznam.
Dopolední výuka neskutečně rychle utekla. Pondělky odpoledne bývá setkání skupiny, které začíná společnou hrou. Potom koluje „mluvící dřívko“, a kdo ho má v ruce, může říci cokoliv, co chce s ostatními sdílet. Hodně se mluví o projektech, kterými se kdo zabývá. Zjišťuji, že skupinka kluků studuje starověké Vikingy, další skupinka dětí vypráví o expedici do Moravského krasu, která je tak zaujala, že se teď dále zabývají životem v jeskyních a krasových oblastech. Marek nám pověděl, že dokončil zkoumání Archimédových zákonů a pozval nás na svou zítřejší prezentaci s pokusy. Míša na závěr uvádí organizační informace a celá skupina zpívá anglickou píseň o částech těla, kterou nám pomohl vybrat Trey pro náš projekt.
Pondělí je úklidový den, takže pokračujeme důkladným úklidem třídy, svými službami a pak pomáháme, kde se dá. Když celý areál září čistotou a pořádkem, tvoří se kruh lidí na louce a začíná společně tančit. Kačka s Anežkou mě pobízí, abychom se přidaly, a vysvětlují, že se jedná o tance univerzálního míru, které se tančí po celém světě a vychází z tradic různých kultur. Z počátku mi to hlava nebere, ale za delší chvíli si zvykám a tancuje se mi čím dál lépe. Připadá mi to jako oslava mého prvního týdne v nové škole. Paráda! Pokaždé tak prý začíná veřejné odpoledne, na které jsou zváni všichni rodiče, prarodiče, sourozenci a přátelé centra. Pokračujeme zábavnými hrami, prezentacemi a společnou „svačinou v trávě, kdo co přinesl“. K večeru se loučíme opět písněmi a tanci, než se rozjedeme ke svým domovům.
Doma pak u večeře vykládám, jak moc už se těším na všechny ty výlety, exkurze, co zajímavého se dnes dělo, s jakými báječnými lidmi se tam setkávám, a bráška mě přerušuje výkřikem: „Já tam chci taky chodit!“ Mamka mu na to ale odpovídá: „Až budeš větší. Teď ti ještě nejsou ani 3 roky, buď rád, že můžeš být doma se mnou.“ „Tak aspoň podívat!“ žadoní bráška. „Františku, nevím, jestli by to bylo možné,“ odpovídá mamka, ale já na to: „Já myslím, že můžeš, chodí tam přece i úplně malinkaté děti. Tak pojď zítra s maminkou.“ Mamka tedy souhlasí a já se těším, že zítra všechno ukážu i bráškovi.
V úterý ráno ohlašuji ve škole odpolední návštěvu mamky s bráškou. Jenže pak si všechno tak užívám, že jsem na mamku s bráškou úplně zapomněla, a tak mě odpoledne překvapuje, když mi z recepce oznamují, že tam na mě čeká paní s chlapečkem. Mamku tady totiž ještě nikdo moc nezná. Nadšeně jdu pro Anežku s Kačkou a vedeme mamku s bráškou nejdříve k oddělení pro nejmenší. František si vše prohlíží a vůbec se mu z místnosti nechce. Průvodkyně navrhuje, ať ho tam mamka zatím nechá a podívá se, kam by mohl František chodit, až z této skupinky vyroste. Vedeme jí tedy do třídy pro děti 3-6 let a mamka je unešená pomůckami, které jí Anežka předvádí. Vypráví ji, jak chodila i do této skupiny a co všechno v té době dělala a učila se. Hned poté jí ukazuje spoustu dalších zajímavých věcí a možností, které mají děti ve třídě pro věk 6-9.
Mamča se diví, jak je možné, že se o tak nádherných věcech dozvídá až teď. Je jí moc líto, že mě nedali do tohoto centra už dříve, škoda, že o něm dřív nevěděli. Zároveň má velikánskou radost, že do něj mohu chodit alespoň teď. Moc se jí líbí, že můžeme kdykoliv pracovat venku, kde k tomu máme pěknou terásku na práci na zemi i příjemné stolečky, stoličky, police a vše, co bychom mohli potřebovat. Fascinuje jí také naše tělocvična s nářadím a pěkný výtvarný ateliér. Viděla vše sice už před mým nástupem do školy, ale teď teprve si dopřává dostatek času k prozkoumání a užívá si to všechno jinak. Překvapuje jí, když slyší, že tělocvična se vlastně využívá většinou jen v zimě, nebo když prší, ale když jí pak ukazujeme naše lesní „království“ a venkovní hřiště, tak už jí to vůbec není divné.
Po procházce po hlavních částech má už starost, jestli se po ní neshání František, ale ten je tak hluboce ponořen do objevování, že se rozhodne ho nevyrušovat a nechá se od nás provést ještě budovou s jídelnou. Moc se jí líbí venkovní sezení, a tak nás všechny zve na sváču. Skočila jsem jen říct průvodkyni, u které se usadil František, aby ho, pokud bude chtít k mamce, poslala ven za námi. To však Frantíka ani nenapadlo, a tak ho musíme přemlouvat, aby šel domů, když už má mamka pocit, že potřebuje ještě zajít nakoupit a připravit večeři.
U večeře mamka přiznává, že jí zpočátku připadalo zbytečné platit mi školné a vozit mě tak daleko, ale když to vše viděla důkladněji, nemá už vůbec nic proti tomu. Naopak zvažuje, jestli bychom si tedy mohli dovolit platit školné i Františkovi. Tatínek rozhodně souhlasí a navrhuje, aby začal chodit s maminkou hned, když se mu tam tak líbí. Říká: „Ty by sis zatím mohla alespoň trochu odpočinout, přečíst si v klidu knížku, popovídat s kamarádkou v čajovně, zaplavat si v bazénu nebo zajít třeba na masáž.“ A mamka dodává: „A až si Frantík zvykne, mohla bych zase začít alespoň na pár hodin pracovat, aby to pro nás bylo finančně únosnější. Možná bychom se také měli zapsat do pořadníku na pobyt seniorů, ráda bych tam strávila důchod, určitě mají hodně zájemců,“ dodává se smíchem. „To je super! A až budeme velcí, budeme dál chodit do školy za vámi,“ směju se pro změnu zase já.
Změna mé školy přinesla do našeho života hodně radosti, humoru a lehkosti.
Ráno mě Frantík budí neskutečně brzy a chce už jít. Vzpomínám si, jak jsem něco podobného udělala před týdnem taťkovi. Teď mi to připadá legrační.
Jakmile vystupujeme z auta, Frantík vybíhá rovnou směrem k místnosti pro nejmenší a o nic jiného už se nezajímá. Když dojdeme s mamkou k šatně, Frantík je už přezutý a plně ponořený do přiřazování tvarů. Průvodkyně Eva mamce radí, aby si šla v klidu vyřídit přihlášku a ať si v pohodě posedí v čajovně. Pokud by jí František potřeboval, tak Eva vše potřebné zařídí.