Statečnost-2.kapitola

Žilami mi koloval adrenalin.Já jsem s ním bojovola.Bojovala jsem se stvořitelem nočních můr,temnoty a prostě všeho zla.Já s ním doopravdy bojovala.Já,dřívější největší posera z vesnice.Já která se bála i docela malého pavoučka.A ještě jsem nebyla mrtvá.Nevím kde se ve mně ta statečnost vlastně vzala.Možná to byla spíš touha-touha po pomstě.Měla jsem chuť mu pomalu propíchat žíly.Krutě žílu po žíle.Pomalu se koukat jak mu z celého těla proudí jeho černá krev.Koukat se jak mu pomalu,úder po úderu vypovídá službu jeho černé,zlé srdce.Vlastně jsem ani netušila,že jeho srdce a krev mají černou barvu.Jen jsem tak uvažovala.Nevím co se stalo.Bylo to něco jako instinkty,něco jako reflex.Ale nic takového to být rozhodně nemohlo.Takhle silné,to je neskutečné,nemožné.Jak by moje rodina mohla mít takový reflex.Kde bych ho vzala?Ale každopádně se něco stalo.Něco jako zázrak.Bylo to neskutečné.Najednou se čas zpomalil.Nevíc jestli se zpomalil i jemu,předpokládala jsem že ne.Ale mě ano.Naprosto jasně jsem viděla.Asi deset metrů ode mě byla pavučina.A na ní byl pavouk.Viděla jsem ho naprosto jasně,naprosto jasně jsem viděla drobné krůpěje ranní rosy na jeho jemné pavučině.A i když jsem z pavouků měla nepředstavitelně velkou fóbii,necítila jsem žádný strach.Necítila jsem ani strach z NĚJ.Naprosto jasně jsem uviděla jeho lačné oči co toužili po mé smrti.Na chvilku mnou projel záchvěj strachu.Ale pak jsem si vzpomněla proč jsem ho vyhledala.Myslela jsem na svou představu dokonalé pomsty.Myslela jsem na to jak přímo před mýma očima zavraždil mé rodiče a milovanou sestru.Znovu jsem se začala plně soustředit.Uviděla jsem jeho zuby a v jeho očích jsem zahlédla mé mrtvé tělo.Ale já nebyla mrtvá.On jen myslel trochu dopředu.Ani ne za čtvrtku sekundy bych měla být mrtvá.Ale pro mě se čas zastavil.Měla jsem ještě asi čtvrt hodiny.Ale jak bych se mohla já sama ubránit jeho neskrotné síle?Znovu jsem myslela na mrtvá těla své rodiny.Měla jsem pocit že mi přímo na těle rostly svaly.Pocítila jsem neuvěřitelnou sílu,která mi zatemňovala hlava.Ale ta tma byla ve skutečnosti světlem.
Napadlo mě že stejně nemám absolutně co ztratit.Svou pravačkou jsem mu vrazila facku.
Ale ta facka nebyla obyčejná.Byla naplněna touhou,láskou a také tou neuvěřitelnou silou.A také byla neuvěřitelně rychlá.ANi ho nenapadlo že ta facka mohla být ode mě.Viděla jsem jak jeho nelidské oči zaplňuje zmatek.Toho jsem využila a udeřila znovu.Teď jsem měla navrh já.Na mojí dokonalou pomstu,ale nebyl čas.Vzpomněla jsem si na zbraň co se mi houpala u pasu.Popadla jsem jí a chtěla jsem mu vrazit smrtelnou ránu.Jako by mé tělo vedl také ňajaký zvláštní reflex.Schválně jsem se sklouzla.V jeho očích byla radost.Ale ta radost byla temná,jako všechno co on mohl cítit.Ale já se sklouzla schválně.Zvedla jsem zbraň a tentokrát mé oči byly naprosto pohlcené vlnou citu.Byla to radost.Také temná,ale zároveň světlá.Vraždila jsem,ale z lásky a pro dobrou věc.Tmou se zableskl odraz čepele.Vrazila jsem mu jí přímo do prostoru kde mají lidé žebra.Ještě jsem stihla vyklounout spod jeho těla.Jeho neobvykle vytřeštěné oči byly ještě vytřeštěnější když si uvědomil co se stalo.Ale nezbylo tam jeho mrtvé tělo.Začal se zcvrkávat,až z něj byla jen mlá dřevěná figurka na kožené šňůrce.Věděla jsem že má magickou moc.Ale myslím že tentokrát nebyla temná.Omotala jsem si dřevěnou figurku kolem dýky.Tu magii budu potřebovat.Zrovna mě totiž napadlo že by mohl mít potomstvo...