Smutek

Všechno je jednou prvně.První krůček,první bolest,první slovo.A také první zamilování.No samozřejmě se mi i dříve líbili ňajací kluci,ale nebylo to jako TOHLE.Nikdy se mi nelíbili tak dlouho.Jeho jsem znala půl roku a líbil se mi půl roku.Tedy ne přímo líbil,nejspíš jsem ho MILOVALA.Ale když se člověk zamiluje,není to vždycky dobré.Tedy je to fajn,když on miluje vás,ale to rozhodně nebyl tenhle případ.Myslím že dodnes neví jak se jmenuji.Každý den jsem ho potkávala,ale nikdy jsem neměla ani odvahu říct mu ahoj.Bála jsem se,nechápu proč.On se líbil všem holkám,ale já stejně měla pocit že když ho tak miluju měl by být právěm můj.Ale nebyl.Byl svůj.Ale ne na dlouho.Nakonec jsem se ho snažila zazdít a docela mi to šlo.Pomáhala jsem kamarádce v tom aby s ním mohla být.A pak se to stalo.Já věděla že ona je hezká super holka a že se mu určitě líbí.Ale neuvědomovala jsem si to úplně.A pak se stala ta věc.Ona sebrala odvahu(po mém přesvědčování)a napsala mu SMS jestli by s ní nechodil.Odpověděl že by moc rád.Chvilku jsem se vážně usmívala a měla radost i za kamarádku,ale pak mi to došlo.To je konec.Nemám šanci.Jsem na dně.A nejspíš v bohy nevěřím ale stejně:
Afrodito:Prosila jsem tě,ale tys nic neuděla.Zkoušela jsem ti dávat oběti,ale ty nic.Snažila jsem se,ale tys mou snahu neocenila.Mám tě snad nenávidět???Nechtěla jsem se zamilovat a když už jsi mě donutila,proč jsi mi nepomohla,proč jsi mi nevyšla vztříc?Ale nebračím.Je to na mě moc silná dávka smutku a ani slzy ji nepošlou ven.Bude ve mě dřímat navěky.Mohla jsem doufat,teď je pozdě.Nemám hlad,ani žízeň.Nemám chuť chatovat s kamarádkami.Nemám chuť žít a jediné co mě udržuje při životě je vědomost,že ho zítra uvidím.Ale uvidím ho s mojí kamarádkou.Mám mu poslat SMS hodně štěstí??Ale stejně,kdybych mohla přestat dýchat,....udělám to.