Tělo praská

Tělo praská, kůže přestává dýchat a uvnitř je jako v poušti, sucho, prázdno a nic.
Chceš plakat, ale slzy usychají dřív, než je oči stihnou vypustit. Koukáš na své ruce, na celý zbytek tvého těla a máš pocit, že nic z toho ti nepatří, ani nic z toho co cítíš. Koukáš na sebe do zrcadla a připadáš si jako v cizím těle. Hledáš důkaz toho, že je něco špatně. Ale proč?! Proč vlastně, když je všechno tak jak má být, dokonce ještě mnohem lepší. Pouští uvnitř se prohání písečná bouře, nic nepřežívá, všechny rostliny, stromy v jejichž korunách se skrývalo tolik nepoznaného a neobjeveného dobra, jsou pryč. Proč ale ten vnitřní hlas neustává. Proč on jediný mluví, když není tázán. Srdce je ze skla, které chceš tam uvnitř rozbít na milion kousků, jelikož „žít“ svazuje, dělá uzly na všech tepnách, které zaručují kyslík celému tělu. Ruce se klepou, ale nemají důvod. Kam odchází slunce, když přichází zase ten vnitřní hlas, kam odchází rozum, když venku křičí svět. Proč jsi a odkud se bereš, jaký máš úkol. Zase mlčení? Nechceš ublížit, ale děláš to. Vědomě? Možná ano, jen si to nechceš přiznat, nebo předtím zavíráš oči. Stojíš v dešti pod lampou, cítíš se hanebně? To ti patří. Je ti zima? To ti patří. Stojíš, tupě si zíráš na špičky ošoupaných kožených bot, ruce pevně spoutané, pálí tě zápěstí. Studené kapky usínají na tvém promočeném kabátu. Vydechni naposled, nebo nikdy nepřestávej. Ale nepostávej na tom jednom místě a nemysli si, že tady slunce vychází. Vychází pouze tam, kde srdce dýchá, duše kvete a mysl je otevřená. Ale co ty vlastně chceš, život ti to všechno dal.