Tenhle příběh se odehrál v roce 1995.

Tenhle příběh se odehrál v roce 1995. V té době jsem studoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky v Moravské Třebové a přímo uprostřed výuky mě náhle odváděli ze třídy s tím, že se mám okamžitě dostavit k veliteli školy. V kanceláři, která patřila brigádnímu generálovi, seděla žena. Působila velice sklíčeně, po tvářích jí stékaly slzy a neustále si je utírala kapesníkem.

Náš velitel byl opravdový chlap, přísný a spravedlivý generál, který prošel náročnou misí v Afghánistánu. Respektovali jsme ho, trochu se ho báli, ale především jsme k němu vzhlíželi. Takhle odevzdaného jsem ho viděl poprvé v životě. Přišel ke mně a téměř zoufale řekl:
Kamile, oslovuji tě tentokrát ne jako studenta, ale jako kamaráda. Potřebuji tvoji pomoc.
Jsem připraven, odpověděl jsem, aniž bych váhal. Co je třeba udělat?
Můj synovec umírá, pokračoval generál. Před rokem tady dokončil školu, musíš ho znát. Pokračoval ve studiu na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové a dostal se do velkých problémů. Poslední naděje je tvůj dědeček. Pomoz, možná ho přemluvíš, aby se na kluka podíval a zjistil, co mu je?
Na nic víc jsem se neptal. Zavolali jsme dědovi a za čtvrt hodiny jsme už seděli v generálově Škodě Octavii a spěchali k jeho bytu. Ke štěstí velitele zrovna začínal dědovi první den dovolené, a tak jsme ho stihli akorát půl hodiny před odjezdem na chalupu v Orlických horách.
Pacient jel s námi. Přestože jsem toho kluka znal osobně, vůbec bych ho nepoznal. Prázdný, skelný pohled, jakoby se jeho duše ocitla někde daleko. Upřímně mi z něj šel mráz po zádech.
Do bytu jsme dorazili rychle. Děda nás uvítal, vyslechl uplakanou maminku a její povídání.
Před sedmi měsíci její syn nastoupil na lékařskou fakultu. Z ničeho nic ho při přednášce postihl zvláštní záchvat. Přijali ho do vojenské nemocnice, prošel všemi vyšetřeními, ale nic nezjistili. Sotva ho chtěli propustit, přišel další záchvat. Pak ještě několikrát… Nikdo nedokázal určit, o co jde. Poslední nadějí byl právě můj děda jeden z nejuznávanějších specialistů na neurologii a psychiatrii v republice.
Pak začalo to nejzajímavější. Děda vzal kluka do svého pokoje a po čtvrthodině se vrátil už sám.
Můžete jet domů, řekl klidným hlasem matce a generálovi.
A co syn? Vždyť se musí léčit! rozrušila se žena.
Klid. My jedeme na chalupu, zrovna potřebuji nasekat dříví. A takový statný hoch se jen tak neztratí, odpověděl děda.
No, s vypětím všech sil nás vykázal ven a s novým pacientem zamířil do hor na chalupu.
O měsíc později si mě k sobě znovu zavolal generál. V kanceláři tentokrát seděla stejná žena, ale teď zářila štěstím. Vedle ní stál bývalý pacient tentokrát však úplně jiný člověk. Po nemoci ani památky. Přišel ke mně, potřásl mi rukou a upřímně poděkoval. To samé udělal i generál. Kluk, kterému už nikdo nevěřil, se uzdravil za méně než měsíc. Pro ně i jeho rodinu to byl zázrak. Kéž by jen věděli, kolik takových zázraků měl děda za sebou.
Později jsem se dědy zeptal, co klukovi bylo. Ukázalo se, že kvůli neuvěřitelnému psychickému vypětí a přetížení složitým učením v medicíně u něj došlo k mentálnímu zhroucení. Mozek byl tak masivně přetížený informacemi, že se téměř odpojil a odmítal cokoliv dalšího přijímat. Děda to pochopil během pár minut, a hned věděl, co dělat. Vzal kluka na chalupu, dal mu pořádný kus práce při štípání dřeva a naprosto ho odstřihl od duševní činnosti. Každé ráno v osm budíček, ledová sprcha, snídaně a hurá do dřeva. Tak makal téměř celý měsíc bez volného dne, jen s přestávkami na oběd a večeři. Děda ho uhnal tak, že večer usínal jak špalek. Po nějaké době si jeho mozek naprosto odpočinul a brzy fungoval líp než předtím.
Na celou dobu léčby nedostal pacient ani jediný prášek. Jen fyzická práce v přírodě.
Takový je život. Dodnes věřím, že i když máme někdy pocit, že jsme na pokraji sil, stačí změnit prostředí, zaměstnat tělo a dát hlavě klid. Někdy jsou právě ty nejjednodušší cesty ty nejúčinnější. Zdroj Facebook - Životní příběhy.