VÝPRAVA DO NORSKA???

Když mi v květnu kamarádka Blaženka nabídla, jestli se na konci srpna nechci přidat k turistické výpravě do Norska, zajásala jsem. Budou hory, dobrodružství, příroda. Jupí!
No, prý tedy buď do Norska, nebo možná taky někam jinam. Někam, kam nás vítr a levné letenky zavanou.
****
Dva týdny a pár dní do odletu. Jsem bez jediné informace. Kam tedy letíme? V kolik letíme? Kde a jak budeme spát? A hlavně, co budu potřebovat s sebou?
Napsala jsem tedy dotaz do společné skupinky, která kvůli výpravě vznikla. A ve které bylo od samého začátku ticho po pěšině.
„Máme nějaké aktuální info, prosím?"
Odpověď přišla obratem: Letenka Oslo 3 000, počasí Jotunheimen déšť sněžení, počasí údolí 20 stupňů, střídavě slunečno oblačno.
Paráda. Takže vlastně všechno důležité.
Moje hnidopišská, akurátní a plánovací povaha dostala křeč do levé srdeční komory.
Naštěstí se ale po chvíli debata rozjela a začaly padat i konkrétnější, relevantní informace.
Začalo se například řešit, jestli se pronajme auto, nebo osel. V autě můžeme v případě potřeby celkem pohodlně přespat. V oslovi už by to bylo o něco složitější.
A pak padl dotaz od našeho horského vůdce:
„Takže jedeme opravdu do Norska? Je to definitivní?“
Blaženka nejdřív potvrdila, že ano. Ale po chvíli přihodila odkaz na Arménii.
A bylo po Norsku.
Arménie totiž vypadala jako naprostá pecka. Putování divočinou, spaní kdovíkde, jídlo u dobrotivých místních obyvatel, stopování. Žádné pohodlí, horká sprcha ani měkká matrace.
Prostě o dobrodružství, při kterém bych musela vyskočit ze své komfortní zóny do takové výše, že bych si možná i poplakala.
Asi mi přeskočilo, ale přesně po tomhle jsem zatoužila.
Nakonec jsme se ale shodli, že Arménie je sice nádherný plán, ale potřebuje trochu víc času na přípravu.
Takže příští rok.
A začalo se řešit Srbsko.
V tu chvíli mi došla v mobilu data. Nebyla jsem totiž doma.
Jakmile jsem se dostala na WiFi, okamžitě jsem znovu otevřela konverzaci.
A nestačila jsem se divit.
Za těch pár desítek minut se výprava ze Srbska přesunula do Bosny.
A podle všeho už to vypadalo jako definitivní rozhodnutí.
„Jedeme do Bosny," pochlubila jsem se následující den v práci. Kolega mi povídá:
„Jeďte radši do Severní Makedonie.“
Samozřejmě jsem to z legrace okamžitě napsala do skupinky.
Blaženka odpověděla:
„Zrovna jsem viděla nádhernou fotku z toho Norska, ach - ach.“
Její bratr Blažík začal vzývat Krista Pána.
A náš horský vůdce?
Ten podle mě na chvíli omdlel. Protože než se ozval, chvíli to trvalo.
Pak ale chytil otěže pevně do rukou a nasměroval nás zpátky do Bosny.
Na společný výlet se neskutečně těším.
A je vlastně úplně jedno, jestli skončíme v Norsku, Bosně, Arménii nebo někde uprostřed Šumavy.
S touhle bandou to bude zážitek úplně všude.
Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne....