Berlínský zápisník Dora Kaprálová

9. 1. 2015
Radikální fanatismus několika paznehtů zmařil včera životy dvou
policistů. A taky devíti francouzských novinářů, kteří si roky
utahovali z islámu, vlastně z jakékoliv ideologie. Patrně občas
nevkusně, ale co je špatný humor proti tragické, šokující vraždě?
Měla bych dnes asi psát o zlých a hodných musulmanech. Měla bych
psát, že radikální extremismus maří všechno, na čem stojí kulturní
civilizace. Měla bych psát, že jde o další podstatný průšvih dnešní
Evropy, o podanou ruku Le Penové, o hozenou rukavici odpudivému
německému hnutí Pegida.
Ale nejsem si jistá, jestli a vůbec…
Pro většinu obyčejných muslimů začíná být přítomnost v Evropě
čím dál děsivější. Jsem zaražená. A to je vlastně jediná unavená
emoce. Ve světě, který se kulhavě pohupuje v nějakém prapodivném,
téměř nesrozumitelném rytmu, v babylonské změti protichůdných
informací, v opatrných frázích o multikulturalismu,
ve zdegenerované Evropě, kde sílí tupý nacionalismus a hnusný
fašismus, navzdory tak ušlechtilé a pořád ještě krásné (platonské)
představě společné Evropy.
Nedávno jsem na kole dojela do Kreuzbergu. Ve vnitřním bloku
tam mezi domy vyrostla kdysi malá městská farma. Začátkem
osmdesátých let, v tehdejším západním Berlíně, hned za Zdí. A na
lavičce té farmy, v létě v zimě, dokonce i za lednového deště, sedává
turecká stařenka. Patrně vdova. Za pět let, co tam jezdívám, jí přibylo
pár vrásek kolem očí. Jinak se nemění. Sedí tam v šátku, brouká
si. Na jaře okopává na metrovém záhonu rajčata, na podzim pozoruje
z lavičky králíky a občas zajde do stáje, kde stojí velký černý
kůň. I ten kůň je starý. Velmi starý. Na jedno oko slepý. Dost možná
ještě pamatuje rozdělený Berlín. Pomalu a unaveně otáčí hlavou:
napravo, nalevo. Je vidoucí a slepý, stejně jako my. Vidoucím okem
si nás měří. Ve stáji, kolem které procházela před čtvrtstoletím
hranice rozděleného Berlína. Ve stáji, kolem které teď šouravým
krokem popochází stará turecká žena.
V tom nepatrném místě světa za Adalbertstrasse se i za lednového
deště skrývá tolik ztichlého pokoje a světla, že nevím vlastně,
co víc psát.