Zahradní království

Sir Tobias hleděl na bojiště poseté těly padlých nepřátel a smál se ze všech sil. Potůčky potu razící si cestu pod jeho brněním nevnímal. Byl hrdý na své dílo, k němuž jistou mírou přispěl i jeho mladší bratr Marek. Pozvedl svůj meč Obrolam a zamával čepelí ve vzduchu. „Není lepší zbraně než této čepele kované v dračí krvi.“
Marek se ušklíbl a potěžkal své kopí. „Myslím, že můj Běsohrot se mu hravě vyrovná.“
„To je pitomost!“ Tobias chtěl oponovat, ale nenacházel vhodná slova tak pouze zopakoval. „To je fakt pitomost.“
Tu se k němu Marek rozeběhl, křičíce na celé kolo. „Takhle žádný rytíř nemluví a beztak jsem teď na řadě! Ihned mi ho půjč.“
Tobias byl o celou hlavu větší, takže když zvedl zbraň nahoru, Marek nemohl dosáhnout. Zahodil kopí a poskakoval okolo s nataženýma rukama.
„Dej ho sem, nebo to řeknu veliteli! Slyšíš?!“ Zuřil, dokud Tobias neustoupil.
„Tady máš, stejně mě už přestal bavit.“ A pokusil se tvářit, že je mu to úplně jedno. Jako kdyby ho i suchá tráva zajímala více než mohutná čepel zářící duhovým světlem.Pak zvedl odhozené kopí, které se ihned proměnilo na velký trojzubec.
„Tohle je stejně lepší.“ Na Markovi bylo vidět, jak se uvnitř něj sváří pocity. Získaná zbraň ihned ztratila svůj lesk a místo toho zatoužil po trojzubci. Nicméně dokázal se ovládnout a byl na to právem hrdý.
„Jde sem princezna!“ Tobias ukázal směrem k táboru, odkud se blížila dívka oblečená do jasně růžových šatů. Přešlapujíce rozsekaná těla, působila dost nepatřičně.
„Růžová, proč růžová?!“ Ohrnul Marek nos. Jeho brnění bylo plné různých čepelí a hrotů, takže jen zázrakem nezranil sám sebe sebemenším pohybem.
„Protože všechny princezny nosí růžovou.“ Tobias protočil oči a pak podal princezně ruku. „Ahoj! Já jsem rytíř Tobias a tohle je můj bratr Marek.“
„Taky rytíř!“ Dodal překotně zmíněný.
Dívka si je oba prohlédla. Měla dlouhé hnědé vlasy propletené květinami a hluboké mandlové oči. Oběma bratrům byla nápadně podobná. „Mé jméno je Filomína.“ A předvedla pukrle, kterým vyvolala salvu tlumeného smíchu. Přešla ho však zdánlivě bez povšimnutí. „Slyšela jsem, jak statečně bráníte naše království proti nepřátelům, a ráda bych pomohla.“
„ Boj není pro holky!“ Zakročil rázně Marek, ale tím u princezny vyvolal záchvat pláče.
„Ale já chci taky! Rozumíte? Nebaví mě jen sedět vzadu a dívat se.
Tobias vmžiku vypracoval záchranný plán. „Každá armáda potřebuje léčitelku. Někoho, kdo se stará o raněné. Co kdyby ses vrátila do tábora a nachystala obvazy?“
„Nechci být léčitelka! Chci taky meč a brnění!“ Rozkřikla se Filomína a tváře jí zčervenaly vztekem.
„Nech toho nebo příště zůstaneš uvnitř hradu!“ Markovi viditelně došla trpělivost. Začal do princezny strkat, ale vyústilo to jen v další pláč. Vzápětí růžové šaty zmizely za padacím mostem nedaleké pevnosti.
„Bude z toho jen malér.“ Tobias měl sice zlé tušení, ale další blížící se vlna nepřátel ho rozptýlila. Dvouhlaví dračí muži sedící na okřídlených koních, kterým z nozder šlehá oheň. Jsou jich celé zástupy.
„To jsou ale hloupí nepřátelé.“ Markovi se nezamlouvali, ale on byl nadšený.
„Děláš si legraci? Jsou super!“ Vzápětí se oba vrhají do krvavé řeže. Tu krátce na to přeruší nazlobený ženský hlas.
„Oba okamžitě domů! Co jste Klárce zase provedli?!“ Kluci se na sebe podívali a odhodili klacky na pískoviště. „Říkal jsem, že z toho bude malér.“ Sepsul Tobias Marka a oba zamířili ke dveřím do kuchyně. Záchrana zahradního království bude muset počkat.