Zrcadlo -- část 5. Konec

Radim ho požádal, jestli by u něj nemohl přespat. Petrovi bylo nad míru jasné, že v tomto stavu, by bylo krajně nerozumné ho poslat domů. Radim se odšoural do obýváku, přitom vykládal Petrovi o své návštěvě v hospodě, před tím než ho navštívil. Rázem mu došlo, proč se tak rychle dokázal opít. Přidržoval ho, aby neupadl, posadil na gauč a odběhnul do koupelny pro kbelík, kdyby Radima náhodou přepadla žaludeční nevolnost. Nahmatal ve skříňce pod umyvadlem kbelík, náhle uslyšel z obývacího pokoje, děsivý výkřik, spojený se zvukem rozbitého skla. Rozeběhnul se do pokoje, spatřil Radima, jak sedí nad rozbitým zrcadlem. Petr v rozpraskaném zrcadle spatřil zakrvácenou Kateřinu a nad ní stojícího Radima s břitvou v ruce, jak se směje jako smyslu zbavený.

„Tak prej si ji chtěl nabrousit kamarádovi jo?“, vrhnul se na něj Petr a povalil ho z gauče na zem.

„Co blázníš Petře? Já jí nic neudělal“, namítal Radim.

Snažil se bránit Petrovi, který nad ním klečel a rukama mu tisknul krk. Radimovi z nedostatku vzduchu, začli rudnout tváře, až postupně nabíral fialovou barvu. Cítil, jak na něj pomalu přichází mdloby a z posledních vypětí svých sil, se snažil prsty nahmatat kolem sebe něco, čím by se mohl Petrovím, o dost delším rukou ubránit. Jeho prsty křečovitě šmátraly po koberci, až nahmatal něco ostrého. Uchopil předmět do prstů a rozmáchl se s ním proti Petrovi. Náhle ucítil odlehčení svému krku, Petrův stisk povolil a Radim pozoroval objevující se krvavou skvrnu na Petrově břichu. Petr se mu snažil chytit ruku s velkým ostrým střepem, ale ten se nedal tak snadno. Začli se převalovat na zemi, když v momentě Radim bolestí úzkostně vykřikl. Celý střep měl zaražený v žaludku a z úst se mu během pár vteřin začala řinout tmavá krev. Petr jakoby tím výkřikem rázem vystřízlivěl. Pochopil, co se stalo a snažil se radimovi nějak pomoci. Rukou se natáhl pro mobilní telefon, položený na konferenčním stolku vedle gauče. Vytočil číslo záchrané služby, na druhé straně se mu ozval hlas operátorky. Se zmateným hlasem jí popsal situaci, podíval se na Radima. Vydával jen nesrozumitelné chrčení. V posledním záchvěvu svého života se snažil promluvit, jenže jak jeho krev nemilosrdně opouštěla tělní řečiště, jako postupně vysychající řeka své koryto. Petr mu silně tisknul rukou ránu, přesně tak jak mu radila operátorka na druhé straně telefonu. I přesto, že se sebevíc snažil, krev stále vytékala ven. Sám na sobě začal pociťovat, jak ho opouští síly. Po čele mu vyrašily krůpěje studeného potu, dostavilo se hučení v uších a naráz byla nic než tma.


Probudil se v nemocničním pokoji, dvě postele vedle něj byly prázdné. Chtěl si sednout, jenže se dostavila prudká bolest v celém břichu. Rukou ze sebe odkryl peřinu, celé břicho měl ovázané obvazem. Naráz si začal vše vybavovat. Zakryl si oči, jakoby se snažil zahnat všechny ty hrozivé výjevy minulé noci. Do pokoje vstoupila Kateřina a svojí přítomností narušila ticho v nemocničním pokoji, jelikož jakmile ji Petr spatřil, vyjekl. Měla pobledlou tvář, s výrazem očekávající spousty zodpovězených otázek.

„Co si to proboha udělal Petře?“, zeptala se s odstupem a patřičným opovržením.

„Já nic neudělal, viděl jsem, jak tě Radim zavraždil“, mluvil vyděšeným tonem, jakoby právě koukal na ducha.

„Ty si se dočista zbláznil“, zakroutila hlavou.

Než ji stačil cokoliv říct, do pokoje vešli dva muži a vykázali ji za dveře. Přistoupili k posteli, vytáhli odznaky a představily se.

„Kriminální policie, jste obviněn ze spáchání trestného činu vraždy Radima Chaloupky a teď vám položíme několik otázek.

Konec.