Dobrodružství entomologa do nového roku.

Zima tohoto roku udeřila nečekaně a prudce. Už týden se denní teploty nevyšplhaly ani o kousíček k nule. Bez sněhu, větrno, město vyhlíželo smutně a pustě. Kdo nemusel, nevylezl ven. Luboš a Zuzka vyšli ven z vrátnice ústavu, zachumlaní jak to šlo a zvolna kráčeli k domovu.

„Broučku, co říkáš, nezalezeme na chvíli do nějaké kavárny, nebo restaurace? Mě se domů nechce, bytná šetří na topení jak to jde a já v té ledárně nejsem schopná vegetovat,“ lákala Zuzka.

„Proč do kavárny, můžeme jít ke mně, mám tam teplo a naši už poslali prezent na vánoce,“ podivil se Luboš, ale Zuzka to hned zamítla: „Žádný takový, známe to, naliješ do mě ten domácí šedesátiprocentní zapalovač a já pak nevím co dělám.“

„Stejně se divím,“ začal Luboš a pak změnil směr hovoru: „Víš co? Jde se ke mně, tekutý trnky nemusíš, ale o něčem si musíme povykládat a to nejlépe v teple. Tak co, jdeš?“
„Co mám s tebou dělat,“ povzdychla si Zuzka a hned se zvědavě ptala: „A o čem si musíme povykládat?“
Chytil ji pod paží a zrychlil krok: „Dělej, přidej, nebo bude z tebe rampouch a budu tě muset rozehřívat nad vařičem.“

Téměř pokusem došli do Lubošova domu, vyšplhali se do prvého patra a pak Zuzka vydechla překvapením: „Jejda, ty tady máš opravdu krásný teplo, to vám tak dobře topí?“ „Ani ne,“ vysvětloval,“ u nás má každý byt svůj plynový kotel, takže co spálím, to zaplatím. To je ta bílá skříňka v koupelně na zdi.“
„Tím topíš?“ podivila se „já myslela, že je to karma na koupání.“ „To taky,“ řekl a pomáhal ji z kabátu.

„Co si dáš, pivo, víno, kávu, když slivovici jsi už zavrhla?“ zeptal se věcně a postrčil ji do obýváku. „Jo a slivovice je letošní, ještě jsem ji neochutnal. Ale táta psal, že se mu opravdu povedla.“
Posadila se v obýváku na pohovku a povzdechla si: „Víš ty můj Bourečku morušový, kdybych neochutnala ten tvůj nový spalovač, tak ty bys mě myslím potom ani neměl rád. Ale žádný na ex, nechci mít spálené střeva.“
Zasmál se, zmizel v kuchyni a po chvíli se vrátil s orosenou půllitrovou lahví čiré tekutiny a dvěma skleničkami. Nalil a pokojem se rozlila charakteristická krásná vůně švestek.

Pozvedl skleničku k přiťuknutí, ale Zuzka ho zarazila: „Ne, ne broučku, chtěl jsi si o něčem povykládat, tak dokud mám hlavu čistou začni.“
Tak začal: „Poslechni Zuzko, máš mě opravdu ráda?“ zeptal se a když přikývla pokračoval, „podívej, já tě mám taky rád a chtěl bych abychom spolu žili, třeba jako manželé. Kdyby nebyla taková zima, tak bych na tebe nenaléhal, ale takhle si v té tvé ledárně jenom něco uženeš. Prostě dáš bytné výpověď a odstěhuješ se ke mně. A pokud budeš souhlasit, tak se na jaře, jak se oteplí vezmeme se. Co ty na to?“
„No teda Lubošku,“ vydechla překvapeně „takhle jsem si nikdy nepředstavovala, že mě někdo požádá o ruku.“
„A to chceš abychom do svatby žili spolu tak říkajíc na psí knížku?“
Mávl na tím rukou: „Prosím tě, to ti na tom cáru papíru z radnice tolik záleží? Není důležitější jestli se máme rádi a jestli chceme spolu žít. A ty tři, čtyři měsíce na tom nic nemění.“
Zkoumavě se na něj dívala: „A jak si to teda představuješ, kdy se mám stěhovat?“
„Máš s bytnou nějakou smlouvu, nebo jenom ji platíš měsíčně?“ zeptal se a když řekla že jenom platí měsíčně pokračoval „ kolik toho máš na stěhování?“
„Tak do dvou kufrů, moc toho tam nemám, proč se ptáš?“
„Tak jak to dopijeme, oblečeme se, zajdeme k tobě, bytné dáš výpověď, doplatíme co jsi dlužná a potom to nasbíráme do kufrů a odneseme sem. A je to. Souhlasíš?“
Povzdychla si: „Co mám s tebou dělat, ale to bude lamentací, uvidíš.“

Nemá cenu rozvádět to co se dělo při stěhování, ale k večeru už byla Zuzana nastěhovaná a ukládala si svoje věci do skříní.
Spokojená s rozmístěním věcí, políbila něžně Luboše a hned zaúkolovala: „Tak broučenku, teď mě ukážeš své kuchyňské království, ať tam nemusím pátrat a stále se chodit blbě ptát kde co leží. A potom si pěkně sedneš v obýváku a já udělám večeři.
Seděli pak spolu u stolu v kuchyni, Luboš si pochvaloval večeři a Zuzka zrůžovělá tou chválou sklízela ze stolu a dala se do umývání nádobí.
Večer strávili u televize, kolem desáté se sebrali a že půjdou spát. Způsobně zalezli na své půlky, zhaslo se a po chvilce ucítil Luboš jak Zuzčina noha šmátrá po jeho.
„Ale, ale, kdo se to vloudil pod moji peřinu? zeptal se.
„Když ty tam máš takový teploučko,“ zakňourala Zuzka.
„Tak se pojď zahřát, milostivě pozvedl deku a Zuzka vklouzla k němu. Ucítil přitisknuté dívčí tělo a jeho dobyvatel ztvrdl v bojovém postoji. Zuzka mírně pootevřela nohy a zajala ho mezi ně.
„Tak,“ prohlásila, „už mě nebude tlačit.“
Začal líbat její vlasy, postupně přešel na ouško, aby posléze se přisál na ústa. Objala ho, přitisknutá celým tělem prožívala ten dlouhý polibek. Převrátila se na záda a nechala Luboše aby pokračoval se svým líbáním.

Pokryl polibky celé čelo, oční víčka, přešel na bradičku, zatím co jeho ruka nedočkavě rozepínala knoflíčky Zuzčina pyžama. Rukou hladil vztyčené ňadra, mazlil se s hrotitými vrcholky a polibky klouzal po jejich úbočí. Ucítil jak se dívčí tělo vypjalo a s hlasitým vzrušeným vydechnutím se zazmítalo ve víru nejvyšší rozkoše. Rukama mu tiskla hlavu na ňadra a sténavě lapala po dechu.
Ruka vklouzla pod lem pyžamových kalhot a sjela na hebký ochmýřený pahorek. Jako by na toto Zuzka čekala, pomalu pootevřela nohy a ruka pokračovala po oblině lasturky, opatrně se ponořila do vlhkého járku a pomalu, něžně hladila ztvrdlý poštěváček.

„Počkej, sundáme si kalhoty, zavazí,“ zašeptala Zuzka a nazvedla se. Pomohl ji sundat kalhoty, shodil svoje a vrátil se rukou do hebkého údolí lasturky.
„Musíme být opatrní,“zašeptala Zuzka a Luboš se podivil: „Opatrní, proč, stejně budeme svoji, nebo ne?“
Zuzka už neodpověděla, protože vybuchla opět ve víru vzrušení a její klín se šponoval ke stropu.

Luboš se přemístil mezi roztažené nožky a s rozkoší ponořil dobyvatele až po okraj do vlhka rozvášněné dírky. Nožky jeho milenky se přisály podél jeho zad a potom jenom sténavě vydechovala pod jeho útoky. Zmocnilo se jí takové vzrušení, že prudce vyrážela proti útočníkovi, nohama se přitahovala, aby pronikal co nejhlouběji.

Luboš zrychlil, její tělo to nevydrželo a vybuchlo rozkoší potřetí, uslyšela Lubošovo zasténání a proud něčeho horkého zaplavil dírku. Vydechovala rozkoší a dírka se svírala milostnou křečí. Takový pocit ještě nikdy v životě nepoznala.

Celí udýchaní leželi přitisknutí vedle sebe. „Teda broučku, jestli z tohoto nic nebude, tak se picnu,“ vzrušeně vydechla.
Pokrýval vzrušený obličej polibky a hladil hebkou kůži zad. „Kdyby z každého milování byly paterčata, tak se svět snad zhroutí, nebo ne?“ obrátil to v žert.
Pomalu, stále v obětí oba usnuli.

Pak už se jejich společný život dostával do normálních kolejí. Luboš musel ustoupit a za Zuzčiny pomoci debordelizovat svoji pracovnu. Zuzka se spřátelila se sousedkou, která Lubošovi uklízela a nakonec musel Luboš absolvovat výlet do Pardubic a představit se Zuzčiným rodičům.

Na vánoční svátky přijeli Lubošovi rodiče, prý, když jsou teď dva, tak aby netrpěli hlady. Luboš povykládal, jak se Zuzka napila patoku nazvaného burčák a jak ji léčil a tatínek smíchy sjel z pohovky na zem.
„Takže mládeži, jak to myslíte dál. Plánujete svatbu, nebo budete spolu žít jenom na volno?“ zeptal se, když se poněkud uklidnil.
No, uvažovali jsme,“ začal Luboš, „že by byla svatba asi tak v druhé polovině dubna, v zimě to nechceme.“
„Dobře,“ prohlásil táta rezolutně, „svatba bude v dubnu, zajistím svatební obřad u nás na zámku, kastelán chlastá moji slivovici, tak se o to postará. A o svatební hostinu se nestarejte, to si bereme do režije sami.“
„Kdo přijede na svatbu z tvojí strany Zuzanko,“ zeptala se máma.
„Máma a táta,“ zapřemýšlela Zuzka, „no a ještě svědek, víc asi nikdo.“

Na druhý den vánočních svátků se rodiče odporoučeli, že už musí domů, postarat se o zvířectvo a zjistit kolik slivovice spotřeboval soused při hlídání baráku.
Když se mladí vrátili domů z nádraží, Zuzka obdivně obhlížela spíž ověšenou šrůtkami uzeného, klobásky a salámy. Dole na zemi trůnila baterie půllitrových lahví s čirou tekutinou.
„Ty broučku, tady je jedna láhev asi zkažená, je taková zahnědlá,“ volala Zuzka Luboše. Přišel, otevřel láhev, přičichl a odnesl ji do pokoje. „Pojď ochutnat, to je mámina specialita!“ volal na Zuzku.
Ochutnala opatrně tu zahnědlou tekutinu a obdivně vydechla: „Co to je? To je dobré, takové jemné.“
„Tak to je má kytičko botanická mámina ořechovka, kterou táta neuznává, že je to babské pití,“ poučil ji.
„No, tak tu si schovám pro sebe, né abys mě na ni chodil, máš tam dost chlapského chlastu,“ rozhodla rezolutně a odklidila láhev zpět do spíže na skryté místo.

Po svátcích se spokojeně vyvalovali na posteli, protože měli až do konce roku dovolenou. Vyrušil je zvonek. Luboš se v rychlosti oblékl a po chvíli dovlekl do bytu velký balík s nápisem křehké, neklopit.
„Kytičko, pojď se podívat,“ hlaholil, „přišel pozdrav z jihu Moravy od strýce!“
Otevřeli pečlivě zajištěný balík a uvnitř, uložené trůnily lahve se zlatavým a červeným mokem.
„Kristova noho, kam to dáme?“ zapřemýšlela Zuzka, „ještě jsme nedopili to cos tady měl a teď ještě další náklad.“ „Někam to tam dostat musíme,“ rozhodl Luboš, „přece to nechceš rozdat, nebo vyhodit.“ A tak začali provádět velkou reorganizaci spíže.

Spokojeni s výsledkem svého snažení se usadili v kuchyni a Luboš na chvíli zmizel, aby dovlékl láhev vína z nové dodávky, prý na ochutnání a šrůtku uzeného na zajezení. Seděli, pomlaskávali rozkoší nad plátky voňavého uzeného, chválili strýce, jak se mu víno vydařilo, čas pomalu plynul, načali ještě další láhev vína, tentokrát červeného a ze šrůtky uzeného masa se stávala malinkatá šrůtička.

„Teda jo, to jsem si pošmákla,“ meditovala Zuzka, „to je zajímavé, ale vůbec necítím, že bych byla opilá, nebo se mě točila hlava.“ „Jo holka, to je kvalitou, to nemůžeš s kupovaným vínem srovnávat. Aby jim to v lahvích vydrželo, tak do toho nacpou nějaký sajrajt a potom je z toho bolehlav. Kupovaný víno, to si musíš vybírat, jak je to levný je to ošizený,“ poučoval ji Luboš „ a taky to domácí uzený stahuje alkohol, jak pití dobře zajídáš, neucítíš opilost.“
Přestěhovali se ze zbytky do pokoje, pustili si hudbu a oddávali se slastnému nicnedělání.

„Jak budeme slavit Silvestra, máš něco v plánu?“ zeptala se.
Zamyslel se: „Když jsem byl sám, tak jsem si pustil telku, pozval sousedku, má doma jenom malou starou černobílou televizi, tak aby z toho taky něco měla. Ona většinou po jedenácté usínala, tak se vždycky rozloučila a šla do hajan. Ale teď když jsme dva?“ „Tak zůstaneme doma, pozveme sousedku a je to,“ rozhodla Zuzka, „jídla máme že by to stačilo pro půlku města, tak na co budeme vyhazovat peníze. Já napeču slané cukroví, naděláme chlebíčky a jednohubky a pití máme více než dostatek.“

Silvestrovská oslava nového roku proběhla bez zádrhelů. Zuzka si příjemně popovídala se sousedkou a dozvěděla se všechny drby, co se po domě povídá.
Potom, okolo jedenácté hodiny se sousedka omluvila, poděkovala za skvělé pohoštění a šla spát. Zuzka se přitulila k Lubošovi, položila si hlavu na jeho rameno a tiše poslouchali silvestrovský pořad.

„Víš na co jsme zapomněli?“ najednou se zeptala, „nemáme šampaňské na připití.“
„Ale máme moje larvičko bource morušového, chladí se dole v ledničce,“ zasmál se.
Nastala půlnoc, bouchl špunt od šampáně a po přípitku na štěstí v novém roce a nezbytném polibku se Zuzka zeptala: „Budeme se dívat dál, nebo půjdeme do postele?“ „Přece do postele,“ rozhodl Luboš a svorně zadeklamovali: „Jak na nový rok, tak po celý rok.“

Ptáte se jak to bylo dál? Ale povídka je pouze do nového roku a ten právě nastal.

J.R.2014