Jeníček a Mařenka po deseti letech

Jeníček a Mařenka po deseti letech…

Jeníček s Mařenkou se zvolna ruku v ruce vraceli lesem ke své perníkové chaloupce. Ticho prořezávalo jen praskání větví pod nohama a šumění větru v korunách stromů, když v tom přerušil mlčení Jeniček:
„Mařenko, víš, nedávno jsem dostal takový bohulibý nápad. Co kdybych nějaké mladé přitažlivé studentce nabídl brigádu?“
„Jakou brigádu? A proč studentce? A přitažlivé?! A ty?!!“ neskrývala údiv Mařenka.
„No víš“, trpělivě vysvětloval Jeníček. „Nešlo by o nic složitého. Úkolem pohledné brigádnice by nebylo nic prostšího, než rozveselit Ferdu… Pochop Mařenko, jsme s Ferdou velcí kamarádi a když je smutný on, padne to i na mě. A peníze studentkám na stromech nerostou“
„Tos uhod, Jeníčku pacholíčku. Jen přes tvojí a Ferdovu mrtvolu! A možná ještě přes Mrtvolu brigádnice“, zkusila Mařenka rázně ukončit debatu.
„Ale Mařenko, nebuď tak sobecká“ kladl Jeníček Mařence na srdce. „Ferda potřebuje kamarádky. Je tam dole tak sám, po tmě, nikoho nemá… Jen mě a tvého velkého, chlupatého, věčně zpoceného bobra“.
„Onehdy se mi Ferda dokonce svěřil, že bobr (kromě toho, že o sebe nedbá) je nějaký divný. Vždycky když se začne potit, chtěl by se prý s Ferdu objímat. Ferda se vždycky snaží vysmeknout, ale Bobr ho pokaždé čapne znovu a nedá pokoj, dokud Ferdu nechytne rapl a na Bobra neplivne. To jediné, že na něj platí. A to je jinak Ferda tak slušně vychovaný!“
Říkám mu: „Vzpomínáš, jak nám kdysi jedna Ježibaba v opilosti vykládala, že její bobr už se zpotí jen tehdy, smaží-li se v peci malé děti?“ Ale Ferda, že prý už na to raději zapomněl, a vůbec: Na žádného starého bobra, že prý není zvědavý.
„Honzo, já tě snad…!“ „Mařenko, já mám o Ferdu strach!“ přerušil Jeníček Mařenku, aby tak předešel svému vlastnímu přetrhnutí Mařenkou. „Ferda se mi kromě jiného (a to velice znepokojuje jak mě, tak jeho) svěřil s tím, že se mu to objímání od Bobra vlastně ve skrytu duše líbí! A co hůř (To si opravdu nedovedu vysvětlit), dokonce se vždy dopředu těší, až na bobra plivne! Jediné, co mu vlastně nakonec vadí, je ta bobrova zpustlost“
„Zkrátka na něm, Mařenko, vidím, že neprožívá lehké období. Že se stále hledá“
„Tak proč si o tom Ferda s Bobrem nepromluví?!“, prosadila se konečně podrážděně Mařenka.
„Ale on se snaží“ hájil Ferdu Jeníček. „Zkouší to postupně“. „Kdyby si alespoň upravil bejvák“ stěžoval si mě nedávno Ferda. „Bobr má na dně soutěsky noru. Nemluvím o tom, že z ní tu a tam zavane sirovodík. Ale vchod je tak zarostlý, že se do ní ani nevejde. Takže pořád dřepí venku, kousek od ní. Zima nezima, déšť nedéšť!“
„Mařenko, měla bys zkrátka Bobrovi domluvit“ apeloval nakonec na Mařenku nekompromisně Jeníček.

Inu děti, po několika marných pokusech Mařenky v afektu přetrhnout Jeníčka, nakonec Mařenka Bobrovi přeci jen domluvila. A Bobr (Jelikož mu Ferda také nebyl lhostejný ) si vzal radu k srdci. Postavil se poprvé v životě k zrcadlu a tááák se děti lekl, že ho Mařenka musela ještě dlouho přesvědčovat, aby to zkusil znovu. Poprvé, že je to vždy nejtěžší. Bobr nakonec sebral odvahu do hrsti a uznal, že změna image je na místě. Do druhé hrsti tedy vzal žiletku a děti nevěřili by jste! Za několik minut se z velkého Bobra vyklubala malá, úhledná, hladká Beruška!
Když to Ferda uviděl, oznámil Jeníčkovi, ať už žádnou brigádnici nehledá, že prý se zamiloval.
A od těch dob spolu Jeníček, Ferda, Mařenka a Beruška žili šťastně až…
…až do doby, kdy Mařenka ztloustla a zestárla.

Zazvonil zvonec… a tak dále.