Kuliška

V r. 1992 byla vedením základní školy naplánována a většinou žáků i radostně očekávaná akce, zimní lyžařský výcvik. Měl se uskutečnit konkrétně v třetím únorovém týdnu. Pomocí tolik potřebných známosti se podařilo zajistit nečekaně kvalitní ubytování v nejkrásnější části Lužických hor. Provozovatel vyhlášeného hotelu „Rieger“ nabídl škole veškerou ubytovací kapacitu, včetně služeb.

Proto vedení školy z důvodu finančních úspor, jak za ubytování, tak dopravu a služby rozhodlo, že se lyžařského výcviku zúčastní zájemci hned ze tři tříd najednou, konkrétně 7.A, 7.C a 8.B. Potřebný pedagogický dozor měli zajistit třídní učitelé, posíleni o vyučující tělocviku a lyžařský instruktor.

Třídní učitelka ze 7.C, paní Mgr. Ludmila Kulišová, přijala tuto povinnost s tichým smířením. Její 7 letá dcera již začala chodit do školy a na ten týden se uvolila babička, že se o ni postará. Kuliška, jak ji studenti přezdívali, byla pro svoji vyrovnanou povahu vcelku oblíbená. Navíc učila předměty– český jazyk a dějepis, což bylo pro žáky pořád přijatelnější než-li třeba matika, fyzika či chemie.

Ve svých devětatřiceti vypadala v obličeji již poněkud unaveně, ovšem postavu si udržela stále na plnoštíhlé úrovni. Byla vdaná už 13 let a manželství se víceméně vydařilo, pomineme-li poněkud stereotyp, který se za ty roky vkradl do manželské postele. Sexu navíc neprospěla ani permanentní časová vytíženost jejího manžela, který se vracíval domů pozdě a obvykle značně unaven z celodenního kolotoče v jejich podniku. Přišel, zhltl připravenou večeři, prohodil s manželkou a dcerou pár slov a šel na kutě.

Byla to hektická doba, kdy se lámal chleba, počátek devadesátých let dvacátého století. Všichni chytří, se snažili urvat co nejvíce z možností, které nový čas přinesl všem podnikavým. Každý, kdo neměl výslovně škraloup z minulého režimu, mohl jít rychle nahoru – a toho mínil Ing. Kuliš náležitě využít.

Ludmila akceptovala vysvětlení o dějinném zvratu a nezbytnosti zapojit se do nových struktur, než budou všechna slušná koryta obsazena, jak jí často manžel zdůrazňoval. Proto se věnovala své práci a neopomíjela povinnosti třídní učitelky. Netvrdila, že by se mimoškolních aktivit jako byl lyžařský výcvik zúčastňovala ráda. Studenti sice vždy výskali radostí, ale pro učitele to byla akce nanejvýš stresující. Důvodem byly silně uvolněné mravy rozdováděné pubertální mládeže, která s radostí vypadla z nudných školních škamen do lákavé přírody.

Ohlídat je, to bylo téměř nemožné a na hranici infarktu. Přitom trestní odpovědnost učitelů za jejich zdraví a maléry začala připomínat nebezpečný vykřičník. I „sedmáky“ již bylo třeba pečlivě hlídat, aby mezi nimi nedocházelo k nepřijatelným sexuálním kontaktům. Také pití alkoholu, které bylo samozřejmě přísně zakázáno se považovalo za věc cti a dělalo kantorům pěkné vrásky.

Na toto všechno jich bylo šest. Pět učitelek mělo uhlídat 60 dětí v tom nejblbějším věku. Šestý v řadě byl 20letý student FTVS na povinné praxi jako lyžařský instruktor. Shodou okolností to byl bývalý žák. Dalo se předpokládat, že vzhledem k věku mu budou žáci bližší, než jeho bývalé kantorky. Učitelky, mezi nimiž byla Ludmila nejmladší, braly celou tuto záležitost jako nutné zlo a potajmu se modlily, aby nedošlo k nějakému maléru, nebo úrazu.

Na ty totiž byli rodiče obzvlášť hákliví. Ve společnosti se formovala nová pravidla a každý měl najednou plná ústa svých práv. Za každou „mimořádku“ se dala čekat odveta v podobě soudní žaloby na školu a v horším případě i soudní stíhání konkrétního učitele. Mnozí z rodičů totiž tvořili novou elitou státu. Bývalí komunisté, estébáci, ale také veksláci a pinglové, se zahalili do počestného pláštíku úspěšných podnikatelů. Ve fialových sakách s ohrnutými rukávy, v bílých ponožkách vyčuhujících z italských mokasínů a s kapsami plnými peněz, jimiž s chutí rozmazlovali svá dítka. Tito elitáři by rozhodně nedovolili, aby nějaké poškození zdraví milovaných dětí zodpovědnému pedagogovi prošlo bez povšimnutí…

Zatím však probíhal celý pobyt poklidně. Vždy ráno od osmi do devíti byla snídaně, pak od čtvrt na deset do půl dvanácté byla výuka lyžování s instruktorem. Pak mezi dvanáctou a jednou odpoledne byl oběd. Následoval hodinový odpolední klid a od čtvrt na tři až do sedmnácté hodiny opět lyžařský výcvik. Mezi osmnáctou až devatenáctou hodinou byla večeře a ve 22,00 večerka.

Čtvrtý den pobytu měla u snídaně kolegyně Kratochvílová naléhavý telefonát z Prahy. Když zavěsila, přišla celá zkormoucená. „Volal mi manžel, že mi v noci zemřela maminka na infarkt. Je mi to líto, ale musím domů!“ řekla se slzami v očích. Ludmila se na ní podívala s neskrývaným znepokojením. Představa, že jejich malá učitelská jednotka bude ještě oslabena, byla nepříliš optimistická. Ale jiné řešení nebylo. Správce odvezl učitelku na zastávku autobusů svým GAZem do blízkého Jiřetína pod Jedlovou a zbývající učitelky si přerozdělily studenty.

Ludmila, která byla na pokoji s Kratochvílovou tam nyní zůstala sama. Mládež měla to odpoledne naplánované jakési sportovní aktivity venku na stráni a na starosti je měla vedle mladého instruktora ještě tělocvikářka Kvapilová. Kuliška nečekané dvě hodiny klidu využila k tomu, že se konečně začetla do knížky, co si vzala sebou. Byl pro ni nezvyk, být najednou docela sama. V jejím životě to byly okamžiky silně ojedinělé. Pokud nebyla s rodinou, byla v práci stále obklopena mládeží, kolegy učiteli… najednou tu nebyl nikdo. Myšlenky se jí začaly honit hlavou…

„Je mi devětatřicet“, pomyslela si posmutněle. „Mám v pohodě rodinu, dceru, manžela… ale mládí a svěžest mi tou čtyřicítkou nenávratně odejde,“ napadlo ji. Podala si ze stolku zrcátko a zahleděla se do něj. Posmutněla, když si povšimla nepopiratelných vrásek kolem očí i na čele, nyní nezamaskovaných mejkapem. Viděla také výrazné kruhy pod očima, které kdysi sváděla na přepracování. Později však pochopila, že k jejímu obličeji budou navždy patřit a nejsou jen přechodným jevem…

Bylo to pro ni vcelku bolestivé zjištění. Někde uvnitř si stále připadala mladá a svěží, ale tělo zkrátka dávalo najevo, že její nejlepší ženská léta jsou pryč… Navíc, ten ženský kolektiv s minimem mužů, to znamenalo nulové možnosti ohledně nějakého nevinného flirtu, kdy by zase jednou zaslechla, že jí to sluší, či něco podobného, co by ji mohlo potěšit… Vskutku nebyl důvod snažit se o nějakou velkou atraktivitu. Právě v takovém prostředí se snadno stárlo, se smířeností, kterou viděla na svých věkem pokročilejších kolegyních… které kdysi přece také musely být mladé a krásné, s hlavou plnou snů o lásce, domu jako hrad a štěstí. A dnes? Zahrabaly se tu za dvaapůl tisíce hrubého, dávno zapomněly na své ideály z pedagogické fakulty, že učitelství je poslání, nikoliv kariéra…

Roky za sebou plynuly, přicházely nové a nové děti, které měly život před sebou. Prošly jim pod rukama, pak se s pugetem květin rozloučily a vykročily odhodlaně vstříc životu. A ona zůstávala, každý rok o něco starší, opotřebovanější a zdánlivě vyrovnanější, ale se vzrůstajícím neklidem tam uvnitř. S tím hrozným pocitem, že jí ujíždí poslední vlak.

Kdysi s manželem mluvili ještě o jednom dítěti, co si přála mít, ale nedošlo na to. Nebyl čas… „Jedno nám stačí,“ říkal jí vždy a nedal na její přání a touhu, ještě jednou se stát matkou. Ten její sen se tak každým rokem rozplýval stále více a těhotenství po čtyřicítce, to nebyla příliš reálná vize… vždyť i na dceři spolu „pracovali“ dlouhé tři roky, než úspěšně otěhotněla. Posmutněla si položila hlavu na polštář a zavřela oči. Mimoděk si strčila mezi sevřená stehna polštářek a stiskla ho svaly na jejich vnitřní straně. Bylo to příjemné…

Večerka byla ve 22:00, přesně podle předpisů Ministerstva školství. Bylo potřeba projít všechny pokoje, zkontrolovat, zda je každý na svém lůžku a zhasnout. Ludmila procházela jeden po druhém pokoje na druhém, „chlapeckém“ patře a pak zamířila o patro výš, na „dívčí“ pokoje. Obě pohlaví tak byla precisně oddělena a navíc, schodiště se dalo snadno uhlídat. Obě učitelské ložnice byly záměrně rovnou u schodů, takže každý vetřelec by musel projít osvětlenou chodbou před otevřenými dveřmi a toho by se odvážil jen úplný blázen.

Učitelky totiž žáky předem varovaly, že jakýkoliv pokus o návštěvu patra, kde je ubytováno opačné pohlaví, bude trestán dvojkou z chování a to bez pardonu a výjimky. Proto býval po večerech klid, což učitelky již postaršího věku přijaly s povděkem.

„Dobrou a spát,“ zopakovala Ludmila 6× za sebou poté, co se přesvědčila, že je vše v pořádku. Posléze zhasla a zavřela dveře. Zalitovala, že je nemůže zamknout, ale bohužel, požární předpisy to výslovně zakazovaly. Z tohoto důvodu ani nebyly v zámku klíče. Potom učitelky držely střídavě něco jako hlídky do dvou hodin ráno. To již byla záruka, že nikoho z dětí nenapadne nějaká nekalost. Ostatně, každodenní sportovní program je uspával docela spolehlivě.

Když Ludmila vyřídila vše potřebné, zašla si konečně do umývárny, společné pro celé patro. Měla ji nyní zcela pro sebe. Nejprve si vyčistila pečlivě své zdravé bílé zuby, pak zamkla dveře a bez obav z nevítané návštěvy si svlékla župan, pod nímž byla docela nahá. Nakročila do sprchového koutu a pustila na sebe proud vlažné vody. Horká začala téct až po dlouhých několika minutách, ale to jí nevadilo. Od mládí se otužovala a odolnost k chladu si udržela.

Se zavřenýma očima si užívala ty chvíle, kdy ji teplý příval omýval a příjemně hladil. Připomněla si, že skutečně zamkla – a poté si zcela v klidu přiložila sprchu do rozkroku a nechala si jejím proudem dráždit poštěváček. Sex jí sice příliš nechyběl, ale tady, bez možnosti ho realizovat, protože pohlavní úd i náruč jejího manžela byly daleko, na ni nějak přišla chuť… a tak si udělala dobře. Ostatně, trvalo to jen několik minut. Potom se důkladně osušila a opět se županem na holém těle přeběhla s zarudlým obličejem do svého pokoje u schodů. Zavřela za sebou dveře a ze zvyku sáhla po klíči, aby se zamkla. Ale ouha, ani zde klíč nebyl.

Došla k posteli a odložila župan. Chvíli váhala, zda si má obléci noční košili, kterou si připravila. Ale protože v místnosti bylo příjemné teplo a byla ještě celá rozpálení ze sprchy a s ní spojené mastrubace, rozhodla se, že bude spát nahá. Zalehla do postele a přikryla se příjemně měkkou a teplou dekou. Najednou pocítila, jak se propadá a vzápětí tvrdě usnula během několika vteřin.

Zdál se jí nějaký zmatený sen. Potkala se v něm se svou tchýní, která byla již několik let mrtvá. Byli spolu někde v cukrárně, měla velké břicho a tchýně ji vyčítala, že si to nedala vzít. Cpala se při tom šlehačkovým dortem. Byl to pitomý sen a když skončil, začala se pomalu probouzet. Nevěděla jak dlouho spala a kolik bylo hodin. Jejím unaveným tělem projíždělo najednou takové podivné svědivé chvění a v cítila jakýsi tetelivý plamen. Bylo příjemné, to teplo na prsou, to šimravo v podbřišku…
Cosi ji přinutilo pootevřít oči. Všude byla tma. U brady měla kštici čísi hlavy a ono teplo na prsou a svědivé chvění, to byla její levá bradavka v něčích ústech. Ulekla jsem se a krve by se v ní nedořezal. Přikrývka byla shrnuta ke stěně, pravou pokrčenou nohu měla opřenu o tu stěnu kolenem a levou nohu měla nataženu. Ruka kohosi neznámého jí právě hladila po břiše a sjížděla dolů. Lída se zatajeným dechem a v němém úžasu cítila, jak se jí ty prsty dostaly do rozkroku a tam začaly zkoumavý a přitom dráždivý rej. Když si to uvědomila, vše se v ní vzbouřilo a chtěla zaječet:
„Co to děláš?!!! Co si to dovoluješ?!!!“ ale nakonec nic z toho neudělala. Stud a trapnost té prekérní situace jí v tom zabránily. Navíc dumlání bradavky a rejdění zvědavých prstů ve štěrbině mezi stydkými pysky a po poštěváčku v ní vyvolaly neskutečnou slast. Nevěděla , kdo ten neznámý je. Mohl to být někdo ze studentů, ale nedovedla si představit, kdo z nich by měl takovou drzost a odvahu. Jediný další, kdo by padal v úvahu, byl lyžařský instruktor Radek. Na každý pád to bylo absurdní. Lídino racionální já se tomu vzpíralo a bouřilo. Jakoby na ni řvalo: „Máš vůbec rozum?! Jsi dospělá ženská a tohle je kluk, cucák o víc jak dvacet let mladší!!!“ Lídino racionální uvažování však kamsi odcházelo. Zralé ženské tělo podléhalo tomu dráždění a vzrušení ze zakázaného ovoce.

Nikdy nebyla na takovéhle zajíčky, vždy preferovala jen manželský sex, ale najednou to tu bylo… Nečekaně. Byla to situace, o níž se jí nikdy ani nesnilo. Situace, o níž občas četla tu a tam nějakou tu erotickou povídku v NEI reportu. Rozhodně nebyla na něco takového připravená. „Co Milan? Co ten by tomu řekl, kdyby se to dozvěděl?!“ řval na ni dál její rozum, ale to trnutí v rozkroku, rozlévající se v ní ve vlnách vzhůru do břicha i do slabin a to napjaté blaho v prsou Ludmilu přemohlo. Stejně to nechala už zajít příliš daleko, už se vydala na cestu do pekel z níž není návratu! Ano, ale stále byla v rozpacích:
„Co teď? Co mám dělat? Jen se neprozradit!“ Snažila se být nehlučná a aby toho dosáhla a přemohla to napětí v sobě, kousala se do rtů. „Víš přece, že nebereš antikoncepci! Máš zrovna plodné dny! Je to riskantní!!!“ řval jí v hlavě rozum, ale její druhé já, to její jakési nepoznané zvrhlé já, ten řev tlumilo. Byla tou nemravnou nemorálností situace stále více a více pohlcována. Dech se jí úžil, její trojky se dmuly nahoru dolů a ona podléhala.

Lídin zatím neznámý mladý milenec jí najednou pustil bradavku z úst a přestal dráždit její mučenou a již notně zvlhlou prcinu. Sesunul se níž a ona náhle ucítila, jak ji roztahuje a zvedá nohy. A ke svému překvapení náhle zjistila, že mu jde naproti. „To přece nemyslíš vážně? To nejde! Nesmííííš!!!“ varoval ji zoufale zdravý rozum, ale ten vnitřní hlas se rozplýval v očekávání čehosi neznámého, doposud nepoznaného. Její neznámý milenec se teď nasunul mezi její dychtivě rozevřená stehna. Zaslechla i mlasknutí gumy, jak si stahoval slipy a pak se v temnotě sotva viditelný stín vztyčil nad ní. Bylo jasné, že hledá správnou polohu na vniknutí. A pak…pak najednou ucítila jeho tuhý pyj, jak s nedočkavou naléhavostí hledá vstup do její dokonale připravené, vlhké kundičky. Ještě jednou jí hlavou proběhlo:
„Lído, co myslíš, že děláš?! Co když tě oplodní?!!! To chceš jeho dítě??? Je to přece kluk!!!“ ale toto chvilkové poslední zaváhání bylo přeřváno vzrušením ze zakázaného, nepřípustného ale hlavně kouzelně nečekaného okamžiku, kdy se jí ten hadovitý penis prosmekl mezi pysky a vzápětí do ní hluboce vnikl.

Lídě se z toho zatajil dech. Ten penis byl rozhodně větší než jaký měl její muž! Hlava se jí zatočila a jen taktak, že nevykřikla úžasem a rozkoší. Vetřelcův penis jí projížděl dlouhými tahy a působil ji nebeskou rozkoš. I když nevykřikla, hlasitý vzdech neuhlídala. Než se stačila znovu zhluboka nadechnout, ten cizí úd jí v pochvě rozehrál divočinu. Začal do ní hluboce a tvrdě přirážet a Ludmila měla co dělat, aby to udýchala. V pokoji byly slyšet jen její přerývané vzdechy a mlaskání jejich spolupracujících pohlaví. Mladík nasadil tempo dostihového koně a Lídě se tajil dech. Kdesi v břiše se jí z toho nafukoval pomyslný balón a její já se začalo houpat jakoby na vlnách. V pochvě měla úl, v podbříšku jí mravenčilo jako by jela střemhlav po horské dráze. Nohama samovolně obchvátila bedra svého neznámého mladistvého milence a vycházela vstříc jeho přírazům. Hlavou házela sem tam a prsty se zarývala do jeho paží nad lokty. V uších jí začalo pískat, hlavu zalilo horko a Lídino já se jakoby odlepilo od palandy a oba vzájemném objetí stoupali vzhůru k nebeským výšinám.
„Jen nekřičet, jen nekřičet!!!“ bylo jediné, co měla na paměti a snažila se o to ze všech sil. Už jeho přírazy ani nevnímala, ale vše se jí slilo v jeden nepopsatelně slastný celek. Vyrážela ze sebe jen neartikulované skřeky. „Han…han…han…han… „ Najednou v ní ten míč praskl a do Lídiných hýždí, beder, pateří, do břicha i stehen začala pulzovat orgastická křeč. Padali ve velkých a stále se zrychlujících spirálách dolů a její pochva sevřela nepravidelnými kontrakcemi jeho úd. Ještě třikrát nebo čtyřikrát rázně pžirazil. Pak jeho naléhavé pohyby ustrnuly v křečovitém přitisknutí se na Lídin klín a ona ucítila v sobě ty záškuby a to blažené životodárné teplo, jež se jí tam rozlévalo. Nebylo pochyb… Ten kluk se do ní vystříkal do poslední kapky. Byla úplně mimo, dýchala, jako by doběhla maraton a vše se s ní houpalo a točilo. Vlastně ani pořádně nevnímala, jak ji pustil, jak její tělo opustil a jak vstal. Ludmila teď ležela na zádech s nohama stále ještě široce rozevřenýma a jen pomaličku přicházela k sobě.

Její milenec si zatím oblékl si vedle její postele vše, co si předtím horečně vysvlékl a Lída na chvíli zahlédla jeho hlavu, jeho obličej… Byl to Snopek…Radim Snopek… žák z 8.B cucák, kterého měla právě na češtinu a děják …!!! Krve by se v ní nedořezal. „Má smysl křičet, vyčítat nebo bude stačit, že ho nechám tiše odejít?“ přemýšlela. Začalo ji docházet, jaké vážné důsledky by mohla tahle milostná avantýra pro ni mít. Jen přibližně odhadovala, co by se mohlo zvednout za vlnu řečí, pomluv… manžel, dcera se to dozvědí… „No, ve škole v každém případě končím…“ říkala si. Pak se však zmobilizovala, posadila se na posteli a spustila polohlasem, ale důrazně:
„Dobře mě poslouchej, Radime. Na tohle celé oba zapomeneme. Ty se tím nikde nebudeš chlubit a nikdy nedáš najevo, že mezi námi něco bylo.“

Poslouchal ji, jako kdyby mu teprve nyní došlo, co za věc provedl. „Prosím vás, paní učitelko…nezlobte se… Já se fakt nemohl udržet,“ chabě se snažil obhájit Snopek. „Mlč, prosím tě!“
Ale on to ze sebe začal sypat:
„Víte, vy ste se mi vždycky hrozně líbila…Strašně sem po vás toužil…Ani nevíte, co semene sem vyplejtval při myšlenkách na vás! Já to prostě musel udělat…!“

Ludmila to poslouchala jako v mrákotách a nevěděla co mu na to má říct. Vstala z postele, těžkopádně se postavila a při tom cítila, jak jí z pochvy vytéká jeho sperma. Došla poněkud vrávoravě ke dveřím. Pootevřela je a pohledem zkontrolovala chodbu. Pak se k němu naposledy otočila: „Radime…nebyls tu, rozumíš! O ničem nevím! A teď vypadni!“ vyprovodila ho unaveně. Byla klidnější, když jeho stín bez nehody proběhl schodištěm a zmizel. Teprve pak za sebou zavřela dveře.
„Musím se hlavně zbavit toho semene, těch jeho spermií,“ napadlo ji. Oblékla si znovu župan, vzal ručník a zašla znovu do umývárny. Pod sprchou se pak snažila vypláchnou si pochvu, jak jen to šlo. Při tom se jí hlavou honily různé zmatené myšlenky: „Poslední menstruaci jsem měla před týdnem, takže mám asi plodné dny… „A že bych sehnala Postinor v týhle pustině, to je asi nemožné. Ale co, vždyť ve čtyřiceti otěhotní už jen 7% ženských,“ snažila se sama sebe uklidnit. Nakonec se rozhodla, že to pustí z hlavy a nebude se tím už trápit. Však ono to nějak dopadne. ř

Tím by celá ta historie, na kterou se Ludmila Kulišová snažila co nejrychleji zapomenout a vytěsnit ji ze své mysli, mohla skončit. Ale nebylo tomu tak. Když ji toužebně očekávaná menstruace nepřišla, v Lídě pořádně hrklo. Po dalším týdnu si v lékárně zakoupila těhotenský test a ke své hrůze zjistila, že je beze všech pochyb pozitivní. Byla těhotná… Oblil ji studený pot:
„Bože, ten Snopek mě oplodnil!!!“ zaťala pěsti vzteky a zahanbením. „Čtrnáctiletej kluk!“

Donutila se ale uvažovat prakticky.
„Musím jít na potrat… o tom není pochyb.“

„Milane, víš…jsem těhotná,“ oznámila svému muži tentýž den, když přišel domů. „A nechám si to vzít. Jsem už moc stará na dítě,“ dodala. Bylo to pro něj obrovské překvapení. Beze slova ji objal, políbil, pevně stiskl a kategoricky řekl:
„Ne, já to dítě chci. Necháš si ho… Lído…, prosím… Přece jsme druhé dítě tolik chtěli… Třeba budeme mít syna…“ díval se na ni odhodlaně a s láskou.

V tom okamžiku už věděla, že mu nemůže říci, jak mu byla nevěrná a s kým. I když o tom někdy v zoufalých chvílích uvažovala. Když ale viděla jeho nelíčenou radost, rezignovala… Asi to tak mělo být…

O měsíc později, to již byl začátek dubna, si zašla za svým gynekologem, který jí jen potvrdil, co už věděla. Na konci dubna, podala ředitelce školy výpověď k poslednímu červnu. Jako pádný důvod uvedla své rizikové těhotenství. Ředitelka jí blahopřála a řekla, že jí to moc přeje a úplně chápe, že chce zůstat doma, v klidu si to mimi odnosit a neriskovat v tom stresovém prostředí…

Stála u okna třídy a hleděla ven do slunného červnového dne. Za sebou slyšela zvuky typické při psaní písemky, zvuky vydávané propisovačkami jezdícími po papíře. Otočila se, aby se přesvědčila, zda někdo neopisuje nebo nepoužívá tahák. Pak se zvolna, pomalou chůzí s rukama v kapsách svého bleděmodrého pracovního pláštíku, vydala na obchůzku mezi lavice. A zase na sobě ucítila ten pohled. Pohlédla jsem do třetí lavice u okna. Nemýlila se. Radim Snopek na ni zase vrhal ten svůj zvláštní, jakoby pobavený pohled, ale když se jejich oči střetly, sklopil zrak zpět k testu před sebou. Všimla si těchto jejích pohledů brzy po návratu z hor. Trvalo to už nějaký čas a tak to Lídu začalo poněkud znervózňovat.

Koncem května, když už to na Kulišce začalo být znát, protože začala být v obličeji taková jakoby oteklá a zmizel jí pas, byly ty Snopkovy pohledy takové zkoumavé. Vždy, když se jejich pohledy střetly, Snopkův pohled sklouzl na Lídino těhotné břicho. A tehdy sama sobě položila otázku:
„Proč na mě ten kluk tak vejrá? Že by to věděl? Že by tušil čí dítě v sobě nosím?“ To se ale nikdy nedověděla. Zůstalo jen u jejích dohadů.

Nu, to bylo v květnu, ale pak nastal červen. Lídino čtyřměsíční břicho jí už podobně jako nalévající se prsa, hezky zdvíhaly těhotenské šaty a také její pracovní pláštík. Kdykoliv měla hodinu češtiny nebo dějepisu v 8.C, tak se na ni Snopek tak díval a vždycky, když se podíval na její těhotné břicho, se mu kolem koutků rtů objevil takový zvláštní, lehoučký, jakoby pobavený satyrský úšklebek. Ano, i to byl jeden z důvodů, proč Mgr. Ludmila Kulišová základní školu, kde učila už deset let, po skončení školního roku definitivně opustila.