Mučení

Spoutaná řetězy, držena v zajetí, zavěšena za ruce u ledově chladné zdi, nahá v malé uzavřené místnosti s malinkým oknem. Vše mě bolí, nevím proč jsem zde. Naproti mě stojí tři neznámí muži v krvavě rudých kápích, vedle nízkého stolku se spoustou zvláštních věcí. Mučících nástrojů.
První rána kladivem byla mířena na má již slabá kolena, jež se pod silou těžkého kovu rozpadly a já cítila šílenou bolest vystřelujicí do celého těla. Druhá rána, druhé koleno... šílená bolest, krev stékajíc na zem bloudí cestičkami po mém těle dokud nespadne na vlhkou kamennou podlahu. Šrouby zarívají mi do prstů na chodidlech a s každým pohybem ocelové špičky vystřelují miliony bolestivých impulzů do mého těla. Můj křik je nazastavil, ba naopak, bavili se jim. Ani mé slzy po tváři padajíc jako hvězdy z nebes je neobměkčily. Ten, dráty po hrudi mě drásajíc se směje... Ten odporný, škodolibí a krutý smích. Jen můj křik zněl zoufale. Nic víc. Ani tolik křiku, bolesti a krve jim nestačí. Vzali kožený bič, jimž mě šlehali po celém těle. Tak ostrý konec, na každém místě na němž se bič ukázal byl vytvořen hluboký krvavý šrám. Štípalo to... tak strašně moc. Nespočet ran po mém těle krvácelo. Oni však pokračovali, vzali dýky. Jeden mi ostrou čepelí probodl mé, již téměř modré dlaně a dále sjížděl po pažích až k rameni, kde se zastavil. Jen na chvíli se zastavil načež se napřáhl a zaryl ostří do ramenního kloubu. Jsem silná a zvyklá na bolest a to je ta nevýhoda, nemohla jsem upadnouti do mdlob. Vše jsem vnímala...
tedy až do chvíle, než mi začali pálit oči nažhavenou tyčí a než mi přes krk vyrvali srdce z těla. Krev byla všude kolem, můj křik utichl a bolet ustala... Moje spása, záchrana... vysvobození. Smrt...