Jasmin a Max

„Růže? Ty si myslíš, že to spraví pitomá růže?!“vřeštěla na svého přítele Jasmin, až se jí z toho cuchaly vlasy. Z očí jí metaly blesky a divoce máchala rukama. Max před ní stál s pootevřenými ústy a růží v ruce. Vlasy měl pečlivě urovnané a zíral na svou přítelkyni, která zřejmě byla opravdu naštvaná.
„Odpověz mi!“zakřičela, co nejhlasitěji mohla, div si nevykřičela hlasivky.
„Já…myslel jsem, že se t-ti bude líbit.“vykoktal Max.
„Tak ty sis myslel! Aha! A proč jsi mi nezavolal? Měli jsme jít do kina!“křičela Jasmin dál.
„Nechte toho kraválu!“ozvalo se z dolního patra. To byla určitě paní Wintersová, ta měla ráda klid a navíc kočky. A doma měla opravdu hodně koček.
„Víš ty co?“popadla Jasmin růži, kterou Max držel do té doby v ruce. „Nemusíš se už vracet. Nemusíš nic. Je konec. KONEC!“zaječela a utrhla růži okvětní lístky, nakonec stonek hodila na zemi a na růži pořádně dupla. Pak se otočila a silně práskla dveřmi. Max tam zůstal stát, kolena se mu ještě třásla a zíral otřeseně na dveře, za kterými Jasmin ještě stále byla. Opírala se o ně, kolena přitisknutá k hrudníku a z očí jí padaly slzy. Nechtěla na něj tolik křičet, ale tohle ji už štvalo. Max byl hodný kluk, ale měl moc práce se školou a navíc pracoval. Ale to Jasmin tak trošku štvalo hlavně kvůli tomu, že Max na ni neměl čas. A ona ho tolikrát potřebovala mít u sebe. Ale ne, on musel sedět u těch knih nebo být v práci!
Max si povzdechl, přistoupil blíž ke dveřím a čelem se o ně opřel. Už natáhnul ruku, že na dveře zaklepe, ale v posledním momentě si to rozmyslel. Stejně by nevěděl, jak se omluvit. Nebo jí snad má říct pravdu? Jasmin se mezitím otřásla pod náporem vzlyku a dostal se z ní zdlouhavé zasténání, které značilo její bolest, která se jí usadila v srdci. Kdyby se jí alespoň omluvil, že na tu večeři nepřijde. Že ho bude muset představit svým rodičům jindy. Místo toho ji ale nechal stát před velice drahou restaurací v těch nejkrásnějších šatech a navíc s rodiči, kteří netrpělivě čekali, až jim představí svého přítele, o kterém toho moc neslyšeli.
„Jasmin,“promluvil tiše Max na druhé straně. Jasmin sebou trhnula, nečekala, že tam ještě bude stát. Ale mohlo ji to napadnout. „Nemohl jsem přijít a ani jsem ti nemohl zavolat. Mrzí mě to.“pověděl jí smutně a chvíli nabíral odvahu na to, aby jí odpověděl.
„Víš, já…já byl v nemocnici. Musel jsem na důležité vyšetření.“dostal ze sebe přiškrceně. Na to Jasmin zvedla hlavu a jako malé dítě popotáhla.
„Proč?“dostala ze sebe tiše a otřela si slzy. Stávalo se často, že takhle spolu mluvili skrz dveře.
„Já…nemůžu jít dál, prosím? Vysvětlím ti to, pokud to chceš opravdu vědět.“naléhal na ni Max. Nato se tedy zvedla ze země, otřela si znovu slzy a otevřela dveře tak, aby tam byla malá škvírka. Pohlédla na Maxe, který raději ode dveří trochu ustoupil.
„Řekni mi to hned, Maxi.“vyzvala ho. Max si opět povzdechl, přešlápl z nohy na nohu a pak se jí zadíval do očí.
„Mám nádor na mozku.“odpověděl tiše. V tu chvíli ztuhla Jasmin krev v žilách. Zůstala na Maxe, svého Maxe, překvapeně hledět. Takže on nebyl jen v knihách a v práci? Trávil čas v nemocnici?
„Cože?“zeptala se přiškrceným hlasem, špatně se jí dýchalo. Nedokázala zpracovat fakt, že by něco takového měl Max. Ten Max, kterého milovala.
„Je to tak. Doktoři mi dávají tak půl roku života, ne-li míň.“řekl a sklopil pohled. „Vím, měl jsem ti to říct hned, ale já jsem doufal, že to bude dobrý. Že to nějakým zázrakem zmizí a já budu zdravý!“zvedl opět hlavu.
„Maxi…tohle jenom tak nezmizí.“překryla si rukou ústa Jasmin a otevřela dveře víc.
„Já vím. Umřu.“přikývl zahanbeně Max hlavou jako by to bylo něco opravdu špatného.
„Panebože, Maxi.“vzlykla Jasmin a pevně ho objala. Nové slzy jí začaly stékat nelítostně po červených tvářích a hromada vzlyků se dostávala zpod jejích úst, i když se je snažila zastavit.
„Maxi, je mi to tak líto. Je mi to všechno tak líto…“opakovala stále dokola. „Ty mi nemůžeš umřít. Nesmíš!“plakala dál. Ani si nevšimla, že zvědavá sousedka paní Abottová otevřela dveře a sledovala je.
„Prostě nesmíš.“vzlykla znovu bezradně Jasmin.
„Pššt, to bude dobrý, Jasmin. Máme času dost.“zašeptal Max, zatímco ji hladil po hlavě. Nechtěl jí to říct přesně kvůli tomuto momentu. Nechtěl ji tolik zranit. Omezit se na nějaký čas, který spolu měli strávit. Chtěl se na ni dívat hodiny a hodiny, chtěl ji líbat tak moc, jak jen mohl. Chtěl ji milovat tak moc, jak jen to dokázal. Chtěl, aby byla jeho, a on zase její. Chtěl, aby do jejich společného úseku života nevstupovala slova „nemoc“ a „nemocnice“ a hlavně ne „nádor na mozku“ a „umřu“. Takhle to nikdy nemělo být. Ale tomu nemohl zabránit. A i když to věděl, tak se snažil. Trávil dlouhé hodiny v nemocnici, aby se toho zbavil. Aby neztratil svou Jasmin, kterou i tak občas ztrácel. Zapomněl, že by měl trávit čas s ní neustále, protože pak nebude on sám existovat. Chtěl, aby jeho poslední myšlenka byla na ni a ne na odporné nemocniční jídlo. Chtěl ji prostě milovat tak jako nikdy.