Mýtinka 11 - Svatba.

Nastal ten slavný den, nebe nám dávalo blahosklonně najevo, že je nám příznivě nakloněno, po obloze se líně loudali beránci a Jana okupovala koupelnu.

Tak jsem se musel umýt v kuchyňce a začal připravovat snídani.
Když uznala, že už přece jen tuto důležitou místnost musí přenechat dalším, vplula jako královna v pyžamu ke stolu.
Začal jsem do ní rýpat, „já myslel že už jsi se oblékla, cos tam proboha tak dlouho dělala?“
Vážně se na mně podívala a že mužský neví jaké množství práce má žena když se chystá k oltáři.
Po snídani začalo pro mně peklo.
Musel jsem se oblékat pod komandem mé skoroženušky, když jsem ji chtěl políbit, pleskla mě že jsem nemrava.
Tak jsem se zeptal, „poslouchej, když si nesmím vyzkoušet svatební polibek, kdo tě bude líbat na radnici?“
Ušklíbla se, „on se někdo najde.“
„Běto, Běto, cos to udělala z toho nevinného červenajícího děvčátka!“
Nicméně nastal okamžik, kdy už na mě nic nenašla k sekýrování, já se odebral na pohovku a se zadostiučiněním pozoroval ten šrumec, jak se rozčileně oblékala.
Stále jsem musel potvrzovat, že takhle ji to sluší a že tato voňavka bude lepší než tucet předchozích co mě strkala pod nos. Ó ženy, ženy...
Konečně se víla ladně kolem mne vlnila ve svatebním kostýmku, na který jsem nesměl šáhnout, prý bych ji ho upatlal.
Ozval se zvuk přijíždějícího auta, v rychlosti na mne vylila džber nějakého smradu, chytla pod paží a vlekla k autu.
Vyšňořené auto se s námi kroutilo silničkou do Městečka, já jsem si spravoval ponožku která tlačila, když Jana mně prudce chytla za ruku a zašeptala, „proboha podívej.“
Jeli jsme po silničce dolů, pod námi Městečko a od křižovatky do nedohledna šňůra svatebních aut, které jakmile nás spatřily spustily děsivý randál klaksonů.
Já jsem znamením kozoroh, plaché zvíře a kdyby nebylo toho, že jsem zavřený v autě, prchl bych zděšen do hlubokých lesů.
Vyjeli jsme na hlavní a stočili to k radnici. Před radnicí se vlnil dav lidí, že jsem myslel, že přijel nějaký ministr.
Vypakovali jsme se z auta, seřadili nás do štrůdlu, Jana se chytla pod paží a držela jako klíště.
Bětka za námi dirigovala, „tak už jděte, na co čumíte.“
Docházeli jsme špalírem ke dveřím radnice a před dveřmi stál zbytek naší sešlosti a nad námi držel lyžařské hůlky.
„Proboha na co mají ty hůlky?“ špitla Jana.
A za námi se tiše ozvala Běta. „Asi nemohli honem vytáhnout pípy.“
Nebýt slavnostního okamžiku, tak se smějeme od ucha k uchu.
No a potom jsme byli vyšňořeným naším starostou oddáni, bez poskvrny jsme zvládli svatební polibek, i když Jana v rozvernosti že je paní Karešová nezapomněla při polibku zastrčit svůj jazýček do mých úst a lechtat mě s ním.
Venku k radosti přihlížejících jsem musel absolvovat navlékání chomoutu, uklízení rozbitého talíře a já už úplně ze všeho zpitomělý dělal vše co mě nařídili.
Odjeli jsme na Vyhlídku a když jsme vešli do sálu, strnul jsem znovu.
Obrovsky dlouhé stoly uspořádané do písmene U , přeplněné zákusky a obtěžkané hroznem lidí, které jsem buďto neznal, nebo znal od vidění, všichni nám gratulovali, potřásali rukou, až jsem necítil rameno.
Bětka rozsadila Vip hosty a nás, mrkla na pingla a servírky začaly nosit na stůl.
Měl už jsem po tom všem hlad jako vlk a netrpělivě jsem čekal kdy se můžeme dát do jídla.
Viděl jsem, jak se víla z Mýtinky, nyní Karešová ve své nové roli vyžívá.
Konečně přípitek, proslovy a mohli jsme se dát do jídla.
Jana do mě šťouchla, „nejez tak hltavě jako bys od rána nic nejedl.“
„Taky že nejedl,“ odvětil jsem plnými ústy.
Po jídle se atmosféra už uvolnila, mohl jsem si popovídat se šéfem i profesorem, pochválit Petrovi zastřižené vousy, za což jsem sklidil od jeho druhé polovičky milostivý úsměv.
Přečkal jsem i tančení a dokonce se mi podařilo nešlápnout Janě ani jednou na nohu.
Potom se Jana kamsi s Bětkou odklidila a já se u baru bavil s Rudlou.
Vyrušilo mě šťouchnutí pod žebra, otočím se a ona to Jana a šeptá, „nepi tolik, víš že satyra čeká ještě práce.“
Ušklíbne se a zmizí mezi hosty.
Čas ubíhal a hosté se pomalu loučili, tak jsem Rudlu poprosil, že už by jsme chtěli také zmizet.
Významně se na mě ušklíbl a šel zajistit odvoz.
Usadili jsme se s Janou na zadním sedadle a auto s námi šplhalo silničkou k našemu domovu.
Jana se ke mně tulila, oči přivřené a hladila mě ruku.
Opatrně jsem odhrnul lem jejího kostýmku a klouzal rukou pomalu do jejího rozkroku. Pleskla mě přes ruku, že mám počkat na doma, že jí ušpiním šaty.
Odbočili jsme ze silničky a sjížděli k naší broučkové chaloupce.
Řidič se s námi rozloučil a vracel se zpět, já jsem odemkl, otevřel doširoka dvéře, rozsvítil, Janu jsem zvedl do své náruče a přenesl přes práh.
Dal jsem jí velkou pusu a slavnostně jí řekl, „tak vás vítám doma paní Karešová.“ Přitulila se ke mně, slzičky jako hrách se jí koulely z šedavých kukadel a přisála se vášnivě na má ústa.