Polibek

Na lesní paseku se snášel soumrak. Velký žlutý měsíc shlížel z nebeských výšin na dívku, která beze strachu přistoupila k staršímu muži. Líbil se jí, budil v ní důvěru, měla pocit jako by se znali léta, jako by to nebyla první schůzka. Usmála se na něho. Muž ztratil vnitřní rovnováhu a nadhled zkušeného suveréna. Vypěstovanou vůli a klid odvála prudká sexuální touha. Byla nádherná. Husté rudé vlasy až po pás, velké zelené upřímné oči. Zrcadlil se v nich zájem a zvědavost. Prohlížela si ho systematicky od hlavy k patě. Jak dítě v těle nádherné mladé ženy plné svůdných křivek a vůní přitažlivosti. Přitiskla se k němu a políbila ho na ústa. Chvíli si tento překvapivý akt vychutnávala beze studu. Náhle uskočila a v očích se jí zračilo zděšení. Vůbec nevěděla co dělá. Políbila ho zcela mimovolně, stalo se jí to. Byl to nejerotičtější zážitek života. Zkušeností s muži měla dost. Chodila už se třemi kluky, věděla o čem je sex, orgasmus, touha. Ten polibek však představoval úplně něco jiného, jinou kategorii. Vytryskl jí z duše jako nádherný živočišný pramen, průzračně nevinný a smyslně uspokojující. Vzápětí se lekla sama sebe, ztráty kontroly. Při zpětném pohledu na své chování viděla dívku, která se zachovala naprosto nepřípustně, nevhodně.
Zůstal stát na tom zázračném místě. Co to bylo? Polibek víly? Nádhera. Krev mu v žilách stále bouřila a přitom cítil hebkou něhu, do které ho stále halila neskutečnost okamžiku.
Rusalka zmizela, vzdálila se zrůžovělá a stydící se, přemožená a překvapená vlastní odvahou.