Stalo se ve výtahu.

Pracoval jsem jako údržbář v jedné betonárce. Jednou na odpolední šichtě, volal dispečer, že na silech stojí jeden šnekový podavač.
Sebral jsem kabelu s nářadím a šel se na to podívat. Výtah na sila byl přilepený na bok sila, jenom oplechovaná konstrukce. Klec výtahu byla otevřená, pouze na boku krytá drátěnou sítí.
Když jsem k němu přicházel, uviděl jsem že někdo zavírá dveře a tak jsem zavolal ať na mě počká. On to byl výtah nákladní a trvalo to hodně dlouho než zase sjel dolů.
Ve výtahu byla vzorkařka, která jela nahoru pro vzorky. Byla to okatá holka, tmavovlasá zachumlaná do montérek a kabátu. Neznal jsem ji, ostatně nikdy jsem nechodil kontrolovat personál laboratoře.
„Já se s vámi svezu nahoru,“ řekl jsem, zavřel dveře a stiskl tlačítko.
Výtah se pomalu, skřípajíc rozjel, já stál opřený na jedné straně, ona na druhé a mlčeli jsme.
Byli jsme už skoro nahoře, když najednou zhaslo světlo a klec se s trhnutím zastavila.
„Krucinál fagot“ zaklel jsem, „teď tady zůstaneme trčet, než si někdo na nás vzpomene.“
„Můžeme zazvonit“ namítla.
„Nemáme čím“ ušklíbl jsem se, „když nejde proud, nejde ani zvonek.“ Viděl jsem jak je z toho vyděšená, tak jsem jí řekl, ať si obrátí kyblík a sedne si, že to bude na dlouho, že ze stání nebude cítit nohy.
Poslechla, já se uvelebil na zemi a postupně jsme se dali do řeči. Jmenovala se Libuše, dělala u nás teprve týden, byla svobodná a tak jsme spolu klábosili, začali jsme si tykat, no docela nám nevadilo, že trčíme ve výtahu.
Zhruba po hodině došlo dispečerovi, že oprava trvá nějak dlouho a když se nemohl na sila nikoho dozvonit, tak poslal mého parťáka, aby se po mě podíval.
No, pak se rozsvítilo světlo, poslal jsem výtah nahoru a vyslechl prskání parťáka, který musel nahoru šlapat pěšky. Na Libuši si v laboratoři nevzpomněl nikdo.
Domluvil jsem se s ní, že na ni počkám po práci a že si půjdeme sednout. Bude to lepší než ve výtahu. Po práci jsem čekal před vrátnicí, než Liba přijde.
Pak jsem ji uviděl jak stojí u štípaček a zatajil se mě dech. Já ji viděl zachumlanou v pracovním, jenom hlava ji koukala a teď se přede mnou objevila kočka jako z žurnálu.
„Co na mě tak koukáš?“ zeptala se, „jdeme?“
Tak jsme šli do takové malé restaurace, objednal jsem po dvou deci vína a stále na ni koukal jak na zjevení.
Zrůžověla a prý „co je na mě divného, že pořád tak koukáš?“
„Libuško, poslechni, nezmýlila jsi se, sedět tady s blbým bouchačem z údržby“ rozpačitě jsem se zeptal.
„A tobě to není blbý sedět s nosičkou vzorků“ vrátila mě to.
Jak jsme seděli, kecali, čas letěl, když Liba se podívala na hodinky a honem balila, že doma vyslechne kázání, kde je.
Tak jsem ji doprovodil k domu, podal jí ruku, ona se chvíli na mě potutelně dívala a když jsem se k ničemu neměl, řekla ahoj a zmizela ve dveřích.
Zbytek týdne uplynul jako voda, každý den jsem ji doprovodil domů a ona s pobaveným úsměvem pozorovala, jak se smažím a bojím se dát ji pusu.
Na sobotu se mě podařilo sehnat lístky do divadla a když jsme kráčeli zavěšeni do sebe v předsálí, tak jsem se nadýmal pýchou, jakou si vedu kočku.
Sedli jsme si, začala předehra a já jakoby nic, položil svoji ruku na její. Neodtáhla ji, jenom se ke mně naklonila a prý, „má to být vyznání.“ Štěstí, že bylo zhasnuto, zčervenal jsem jako rak.
Liba neodtáhla ruku, naopak moji stiskla a já byl šťastný jako blecha v kožiše.
Přiznám se, že už dnes nevím co hráli, vím jenom že to byla nějaká slavná opera. Já byl Libinou přítomností a tím, že mě držela za ruku natolik unešený, že jsem děj nevnímal.
Po představení jsme se usadili v divadelní vinárně, popíjeli vínečko, kecali a najednou mě Liba povídá,“ ty Radku, chodíme spolu, nebo jenom na mě budeš stále koukat jako pes na svého páníčka?“
Zrovna jsem pil, tak jsem se k jejímu pobavení zakuckal.
„Ty bys chtěla?“ zeptal jsem se blbě.
„Proč bych s tebou chodila do divadla nebo si sednout tady do vinárny“ podivila se. Vyprskla, „prý když si představí můj obličej před domem, jak jsem přemýšlel jestli ji dát pusu.“
Tak jsem ji poprosil, „nemůžeš už přestat mě umývat, jsem celý mokrý, já se polepším.“
Seděli jsme skoro do půlnoci a já se podivil, že nespěchá domů.
„Naši vědí, že jsem s tebou, tak nemají strach“ odpověděla.
Tak jsem zaplatil a loudali jsme se domů, drželi se za ruce a před barákem při loučení jsem napravil svojí chybu, přitáhl jsem si Libku k sobě a přisál jsem se na její ústa.
Zavřela oči, a začala mě líbání opakovat. Zadýchaná se vymanila z mojí náruče a špitla, „zítra v jedenáct tady před naším.“
Roztoužený jsem se loudal domů, pobrukoval si písničku z filmu Zpívání v dešti a kdyby byly kaluže, tak bych je jistě vymetal , jako ve filmu. Došel jsem domů, posadil se na pohovku a stále jsem měl před sebou, jak držím přivinutou její postavičku a jak se líbáme.
V neděli jsem před jejím barákem stepoval už čtvrt hodiny předem. Libka se objevila, rozjásaná a hned pojď, naši chtějí vidět s kým chodím. „Šmárja“ já na to, „neměl bych donést nějakou kytku?“
„Ale ne“ uzemnila mě , „to se nosilo, když ženich přišel rodiče požádat o ruku, dneska je to už pasé.“
Tak jsem šel, slušně pozdravil, vypil kafé a dostal buchtu a potom jsme byli milostivě propuštěni.
Chodili jsme po venku a pak zabrousili do takového lesoparku, sedli si na lavičku, líbali se a Libka se zeptala, „co na to říkají vaši.“
„Nic“ řekl jsem, „mámu a tátu znám z fotografií, když jsem byl malý, nabourali se prý v autě a mě vychovala babička. Zemřela předloni.“
„Tak jsi sám“ vzdychla.
„Ale ne, mám přece tebe“ a přitiskl jsem ji k sobě.
„Bydlíš v podnájmu?“ sondovala.
„Ne mám dvoupokojový byt, dostal jsem ho jako věrnost podniku“ zasmál jsem se.
„Někdy mě ho ukážeš“ zvědavě poroučela.
„Tak pojď hned“ řekl jsem, ale Libka, že se to nehodí, vodit si slečnu. „Ale jdi“ zasmál jsem se a vrátil ji její slova, dneska je to pasé.
Nakonec zvědavost zvítězila a šli jsme se podívat na můj byteček.
Přišli jsme k baráku, odemknul jsem a nasměroval ji do prvého patra. No vevnitř se jí všechno líbilo, až na ten nepořádek, zřejmě to uklízení mají ženské jaksi v krvi.
Posadili jsme se v obýváku, kecali jsme, pustil jsem ji nějakou hudbu a přitisknutí k sobě jsme poslouchali.
Jsem mužský, tak mě to nedalo, a jakoby náhodou, jsem jí přejel rukou bokem přes ňadra.
Dělala že nic. Tak jsem se osmělil a položil na její ňadro ruku.
Facka, která mě přilítla, teda seděla.
Seděl jsem, tvrdý jak štolverk, červený jako rak a ještě jsem viděl mžitky před očima.
Libka, celá červená se na mě vrhla s pláčem, že abych jí to odpustil, že nechtěla.
Tak jsme se chvíli navzájem odprošovali a já potom mohl rozepnout knoflíky, sundat ji halenku, s podprsenkou mě musela pomoci, neuměl jsem ten patent rozepnout a pak jsem se vrhl na krásná ňadra, mačkal, líbal, hladil a mazlil se s růžovoučkými poupátky nahoře.
Libka zrychleně dýchala, oči měla zavřené a rukou mě hladila hlavu. Růžové poupátka ňader, která byla na počátku měkounká, byla nyní jako z kamene, když Libka najednou vystrčila ňadra proti mně, hlavu mě přitiskla rukou na ně a prudce, trhaně vydechla.
Chvíli mě držela, pak odtáhla mojí hlavu a začala mě prudce líbat.
„A už dost“ prohlásila třesoucím se hlasem, „než vyvedeme nějakou hloupost.“
Já hlavu přitisknutou k její tváři hleděl sklopenýma očima na ty dva krásné pahorky od kterých mě vyháněla a žadonil. „Libuško, přece mě máš ráda, tak jakýpak hlouposti. Přece nechceš přestat, když je nám tak krásně.“
No, přemluvil jsem ji, která milující žena by odolala takovému přemlouvání.
Vzal jsem ji do náruče, přenesl na postel do ložnice, ona stále měla oči zavřené a pak jsem zkoumal, jak se rozepíná sukně.
Odsunula mě, svlékla si sukni a jen v kalhotkách si sedla na kraj postele. Objal jsem krásné tělíčko, položil na postel a pusinkoval ji od čela, přes ústa, na ňadra, pupík až k jejímu klínu. Pokoušel jsem se stáhnout kalhotky, ale zarazila mě, a dala kázání.
Že jsme to oba ještě nedělali, tak musím být velice opatrný a jestli něco vyvedu, tak do smrti na mě nepromluví.
Já ve své vášni bych jí slíbil cokoliv.
Potom si znovu lehla, zavřela oči a nechala si stáhnout kalhotky.
Líbal a mazlil jsem se s pahorkem pokrytým kučeravým porostem, opatrně jsem roztáhl nohy, klekl před klínem a zabořil svůj obličej do lasturky. Přivítala mě krásná vůně ženství, horká vlhkost klínu a já začal jazykem dráždit každý kousek lasturky.
Libka rychle dýchala, rukou hladila mojí hlavu a já když jsem našel vrcholek lasturky, vzal jsem ten kousek mezi své rty a jemně mnul, vsával a lechtal jazykem.
Cítil jsem jak se lasturka křečovitě svírá a po chvíli Libka prudce vydechla, hlavu mě odstrčila a vzepjala se v křeči vyvrcholení. Já ještě zcela zabraný do laskání jsem znovu zabořil obličej do mokré rozvášněné lasturky, když Libka odtáhla mojí hlavu a třesoucím hláskem řekla „buď opatrný a zkus to.“
V mžiku jsem byl připravený, nasadil jsem ho do té krásné vlhké dírky a pokoušel se dostat dovnitř.
Šlo to kousek, potom se kolík ohýbal a nic, dál jsem se nemohl dostat. Libka roztáhla co nejvíce svoje nohy, zvedla je, chytila pod koleny a přitažením nazvedla svoji lasturku nahoru.
Napřímil jsem se a vší silou začal kolík cpát dovnitř, pojednou už to šlo volněji a Libka sebou prudce cukla, bolestně vydechla a já vjížděl do hloubi jeskyňky.
Horká, vlhká, krásná,hebká, jak mám to všechno vypodobnit. Rozvášněn jsem začal kolíkem pracovat, Libka chvílemi bolestně sykala, až i ji chytilo vzrušení a začala neuměle proti mně dorážet.
Chraptivě dýchala, své krásné, černé oči upírala na můj zrudlý obličej a prstíky svých rukou zarývala do mých ramen.
Cítil jsem konec, tak jsem se rychle vysunul a potom proud z mého kolíku pokropil prostěradlo. Vyšlo to teda tak akorát.
Libka ještě se třesoucí prosila, „byl jsi opatrný, nic se nestalo?“
Zdýchaný jsem se natáhl vedle ní, přitáhl si její uslzenou hlavu a začal jsem ji líbat.
Odstrčila mě a prý, „nestalo se nic, byl ji opatrný?“
„Stalo“ řekl jsem, „už nejsi pana.“
„To jsem snad poznala taky“ odpověděla, „ale tam, dovnitř, byl jsi opatrný.“
Políbil jsem ji a řekl, „byl jsem opatrný, stačí?“
Prudce se ke mně přivinula a začala úplně nepříčetně líbat.
Leželi jsme spolu na posteli a Libka mrčela, že se jí ode mě nechce jít domů.
Máš mobil, tak jim zavolej, že zůstáváš u mě a je to.
Myslíš, zauvažovala, pak se rozhodla, sebrala kalhotky, podprsenku a vyzývavě kroutíc zadečkem zmizela do koupelny.
Já jsem ležel dál na posteli a uklidňoval se.
Libka se vrátila z koupelny, růžová po vykoupání a že volala mámě, domluvila to, ale že mě máma o něco prosí.
„O co?“ podivil jsem se.
„Máš prý být opatrný“ vyprskla Libka a oba jsme se dali do smíchu.
Pak se podívala na postel, a prý „honem vstávej z postele a jdi se vykoupat, podívej na to prostěradlo, víš jak blbě jde vyprat krev?“
Tak jsem vlezl pod sprchu a když jsem se vrátil, tak Libka už řádila v kuchyni a chystala večeři.
Po večeři jsem jí pomohl uklidit, přitulili jsme se k sobě na pohovce a plánovali jak dál.
Těžké to bude s mámou, mudrovala, je staromódní a nechtěla by, abych s tebou tady zůstávala před svatbou.
Pak se na mě obrátila, vykulila na mě ty své černé očiska a prý, „chceš si mě vzít, nebo ne?“
„Proč se ptáš?“ pobaveně jsem se zeptal, „záleží na tom?“
„Jasně hošánku“ šelmovsky se na mě usmála, „potom bys měl dole utrum.“ „Tak to já budu raději hodný a vezmu si tě“ rozhodl jsem se.
Po desáté jsme zalezli do postele, přivinuli se k sobě, já se o nic nepokoušel, chtěl jsem, aby Libka měla klid, asi ji to možná ještě dole bolelo.
A spali jsme až nás ráno vyhnal z postele budík. No, nastal zmatek, byli jsme dva a jenom jedna koupelna.
Snídani jsme nestihli a honem pádili na autobus a do práce.
Z práce to Libka vzala domů, vyžehlit to u mámy a já jsem se odšoural do svého bytečku a čekal jak to dopadne. No jak to mohlo dopadnout, když si holka vezme něco do hlavy.
Pomohl jsem jí s kuframa a s maminkou, která chtěla vidět do jakého neštěstí se dcera řítí.
Inspekce proběhla v pořádku, maminka byla spokojená a my dva také, protože byla překonána jedna obtížná překážka.
Tak začalo naše společné bydlení. Musí se nechat, Libuška byla holka fikaná a mazaná, dokázala mě kdykoliv s přehledem zblbnout tak, že jsem udělal vše jak si ona usmyslela.
Když jsem jí to řekl, upřela na mě svoje černá kukadla a prý, „vždyť jsi to tak chtěl?“
Konečně bylo vše poskládáno, uloženo, Libka dělala večeři a já poklízel vysavač a ostatní krámy na úklid.
Po večeři jsme se dívali na televizi, já pokoušel ňadra a Libka mě pleskala po ruce, že ji rozptyluji od filmu.
Zalezli jsme do postele, přitulili se k sobě a moje ruka nechtěla nechat její tělo na pokoji.
„To se chceš milovat každý večer?“ zeptala se, „pak nám to nebude vzácné.“
„Mě to bude pořád vzácné“ mlsně jsem odpověděl.
Milostivě dovolila, abych s ní stáhl pyžamo, natáhla se na záda a hrála si na mrtvého brouka.
Tak jsem ji probral lechtáním na žebrech a ona na mě skočila, že mě za to zakousne.
Kočkovali jsme se udýchaní hezky dlouho, než se mě podařilo zapasovat ruku do jejího klínu a vsunou prst do dírky.
Zůstala ležet udýchaná s roztaženýma nohama a nechala se dole laskat rukou. Po chvíli nevydržela, přehodila nohu přes moje a dosedla na můj kolík.
Viděl jsem jak zčervenalá prudce dýchá a jen její šelmovské velké oči, které na mě upírala ji prozrazovaly, že něco na mě kuje.
„Tak hošánku“ sladce povídala, „máš utrum, kolík je můj a ty ho nikam nemůžeš strkat.“ A schválně začala pojíždět svojí lasturkou po kolíku.
Hladil jsem ňadra, dráždil růžové tvrdnoucí poupata na vrcholech a v duchu jsem se smál, protože jsem věděl jak to musí dopadnout. Libuška si to klouzání na kolíku opravdu vychutnávala až do okamžiku, kdy se prudce přitlačila do mého klínu, sténavě vydechla a třesoucí se svalila na moji hruď.
Nelenil jsem a rukou zavedl kolík do dírky a přirazil.
„Zrada“ zavřeštěla, „to se nedělá.“
Já jsem nečekal a pilně kolíkem zpracovával svírající se dírku.
Libka se posadila a rychle mě šla naproti, trhaně dýchala, hlavu zvrácenou prudce vydechovala. Cele jsme se sobě tak poddali, že až na poslední chvíli jsem vyletěl ven a postříkal jí zadeček.
Vrátilo ji to do reality, vypískla „fuj, to studí“ a přisála se na moje ústa. Mezi polibky trhaně vyrážela, „na tebe si musím dát pozor, jak tě neuhlídám chvilku, hned něco vyvedeš. Mě to vůbec nenapadlo, že to tak jde.“
Uklidňovali jsme se a Libka slezla , že se jde opláchnout.
Ve dveřích na mě vystrčila v předklonu zadnici a já jsem hned škodolibě připomněl, že je to krása dívat se kde jsem před chvílí byl.
Narovnala se, a prohlásila, že jsem zloduch a že se nemám dívat dámám po prcinách.
Zalezla, pak otevřela, vyplázla na mě jazyk a řekla, „přece tě mám ráda.“ Ležel jsem na posteli a říkal jsem si, jakou to mám príma holku, že i z milování udělá divadlo.
Libka se vrátila, voněla sprchou a hnala zase mě. Vysprchoval jsem se, oblékl a zajel pod peřinu k mé Libušce.
Přitiskla se ke mně a prohlásila, teď se bude spát, nebo ráno budeme mít oči červené jako králík.

Julius Robbertos 2013
www.robbertos.estranky.cz