Unás v Míchově 9.

Kapitola 9. Prasák.

Na stanovišti autobusu do Míchova se pomalu tvořila fronta cestujících. Jirka Sadloň se poslušně zařadil na konec fronty. Zářijové sluníčko se opíralo teplými paprsky do zad a Jirka přemýšlel, co musí ještě doma dodělat. Co jezdil po montážích, barák zpustnul, máma na to sama nestačila.

Ze zadumání ho probudil štulec do zad. Poskočil leknutím, otočil se a vydechl překvapením: „Jejda Máňo, co tady děláš?“
Bývalá spolužačka Marie Krousová se vesele ušklíbla: „Spíš co tady děláš ty, já tady jezdím v tuto dobu řádku roků a tebe jsem neviděla?“
„Ani nemohla, ode dneška dělám tady v té nové fabrice, jinak jsem byl celou dobu na montážích.“
„V té nové na výpadovce? Co tam děláš?“ zvídala.
„Na zkušebně, to víš máma už na všechno nestačí a barák by nám spadnul na hlavu. Tak jsem seknul s ježděním po světě a nechal se přeřadit sem. Je to sice méně peněz, ale zato budu každý den doma.“

Autobus se dokodrcal na zastávku, nastoupili a Máňa se posadila vedle něho.
„Povídej, cos celou dobu dělal, už jsi ženatý, nebo někoho máš?“ zvídala a bavila se změnami barev na jeho tváři.
„To máš těžký, na montáži je člověk hned tam, hned jinde, to na žádný randění není,“ povzdechnul si.

Autobus se pomalu rozjel k Míchovu a Máňa sondovala dál: „S tou od těch kolotočů už nechodíš?“
„S kým?“ otázal se nechápavě, protože epizodu od střelnice dávno zapomněl.
„No s tou od té střelnice jak jste potom večer spolu tento…“ napovídala mu a bavila se jeho rozpaky. „Jak byly poprvé hody, pamatuješ?“
„Prosím tě kdo ti nakecal takové nehorázné blbosti, vždyť já se s ní viděl tak půlhodinu a to ještě u maringotek?“ vybuchl rozčileně.
„Co já vím?“ pokrčila Máňa rameny: „Šímová tvrdí, že vás viděla tento…“
„Já tu babu klevetnickou snad zaškrtím, vždyť byla tma jako v pytli, chodili jsme okolo maringotek, kde bylo trochu světla z oken. Při jejích dioptriích by se tam musela přerazit.“
„Vyprdni se na ni, něco ji řekneš a ona je schopná tě tahat po soudech,“ radila Máňa a pokračovala: „raději mě řekni, jestli chceš být furt svobodný?“

„Ty bys měla o mě zájem?“ překvapeně se k ní pootočil.
„Já?“ podivila se, „copak jsem něco takového řekla?“ zamyslela se a pokračovala: „I když, jak se na to dívám, ono by neškodilo mít v baráku dobrýho řemeslníka. Jenomže to by se musel ten dotyčný vyjádřit a nečučet na mě s otevřenou hubou.“
Zčervenal: „Teda Mařenko, víš já nevím jak…“
Přerušila ho: „Hele to koktání zkrať, ať to stihneš než dojedeme do Míchova.“
Tak tedy zkráceně ze sebe vyrazil: „Víš mě ses vždycky líbila, já ale neměl odvahu, chceš se mnou chodit?“
„No konečně,“ vydechla si spokojeně, „tebe musí holka uhonit, jinak zůstaneš starým mládencem.“

Chytila ho za ruku, přitiskla se k boku a zapřemýšlela: „Od autobusu, půjdeme hned spolu, nebo ještě počkáme?“
„Na co chceš čekat, jestli to klepny objeví hned, nebo za pár dnů, vždyť je to jedno.“
A tak když autobus v Míchově zastavil, vystoupili, dali si pusu a zavěšeni si to šinuli k domovu.

V kanceláři tajemníka městkého úřadu tancovala na špičkách Anděl strážný na svém pozorovacím stanovišti u okna.
„Víte jak je to nepříjemné, když tancujete u okna, jak tady má člověk pracovat,“ rozmrzele, ale rezignovaně brblal tajemník.
„Jen nedělej Zdeněčku, za ta léta už jsi si mohl zvyknout,“ mechanicky odpověděla a natahovala krk za zastavujícím autobusem.

„Jéžiš oni se muckají!“ vypískla rozčileně.
„Kdo?“ zeptal se skoro bez zájmu tajemník.
„No přece ten prasák Sadloň a Máňa Krousová,“ rozčileně odpověděla a sledovala jak odchází zavěšeni do sebe.
„Proč mu říkáte prasák?“ zeptal se pobaveně.
„Jo ty to nevíš? On jak byly první hody tak souložil se třema komediantkama, Šímová ho viděla,“ prohlásila vítězoslavně.
„Tak si myslím,“ povzdechl si, „že jsem neměl Arnoštovi Konigovi rozmluvit to trestní oznámení. Ona by ji chuť na pomluvy sakra přešla.“
„Ale ona to prý opravdu viděla,“ namítla Anděl strážný a tajemník se zamyslel, „říkáte se třemi, že. No když to tak počítám, tak tam byla jedna dosti stará, tak přes padesát, pak jedna mladá holka a potom samí chlapi. Tak kde vzala Šímová ty tři ženský, no, teď mudrujte.“
„Vy chlapi vždycky držíte při sobě, „uraženě vyprskla a odešla do své kanceláře.

Utekl nějaký čas. Jirka s Máňou chodili spolu jako dvojčata a klevetivé místní drbny se postupně zaměřily na jiné osoby vhodné k pomlouvání.
Nakonec se domluvil termín svatby, matka Sadloňová okupovala pokojík který patřil Jirkovi s tím, že z něj má lepší výhled na dvorek, slepice a králíky. A předek ať si mladí upraví podle svého.
Tak začalo velké stěhování, upravování, koupil se nový nábytek a starý se strčil do kůlny na rozřezání. Bylo to zhruba týden před svatbou, když mladí se usadili na pohovce a koukali na seriál v televizi.

Máňa se natáhla, hlavu položila Jirkovi na klín a zpola soustředěná koukala na telku. Cítila jak ji jeho ruka hladí, jak opatrně klouže podél paže níže. Znala jeho nesmělost, tak pozvedla paži a ruka sklouzla na oblinu ňadra. Cítila jak ruka sebou cukla leknutím a tak ji přitiskla paží k sobě. Natočila se k němu a když viděla jak je rozpačitý, tiše řekla: „pokračuj, je to tak příjemné.“ Pozvedla paži a s rozkoší přijímala jeho hlazení a jemné tisknutí.

„Půjdeš večer domů?“ otázal se ochraptěle.
„Musím?“ zeptala se uličnicky, pozvedla se a políbila ho.
„Já jen, abys neměla doma kázání, kdybys se mnou zůstala,“ začal rozpačitě.
„A ty bys chtěl zůstat se mnou?“ uličnicky ho dráždila, dobře znajíc jeho nesmělost.
Zčervenal a pak se rozvykládal: „Když máme tak krásnou postel a mě je samotnému na ní smutno.“

„Tak to spravíme,“ rozhodla,“vypni telku a jdeme.“
„Teď, hned?“ zakoktal celý červený ve tváři.
„Nebo to chceš nechat na ráno, neblbni, vypni to a pojď,“ rozhodla rázně a táhla ho do ložnice.

Leželi spolu na lůžku, tiskli se k sobě, hladili se a doprovázeli dlouhými polibky.
Nevydržel to napětí, převalil ji na záda a začal pokrývat obličej, bradičku polibky a pomalu klesal na sametové kopečky ňader.
Slyšel jak vzrušeně dýchá, začal se polibky šplhat po úbočí na vrcholek. Uchopil ztuhlý růžový bod do úst, a jemně ho mnul. Druhou rukou hladil a dráždil zbývající ňadro a mazlil se s ním.

Náhle se hlava ocitla v křečovitém objetí dvou dívčích chapadel, slyšel, jak vzrušeně a chroptivě dýchá a cítil jak se jí tělo prohýbá v záchvatu orgasmu.
Povolila sevření, uviděl jak se na něj dívá, v očích slzičky: „Neříkej mě, že jsi s tou kolotočářkou nic neměl, odkud toto prosím tě znáš?“ zeptala se zastřeným hlasem.

Přesunul se výše, objal ji, políbil a zašeptal: „Nato nepotřebuju kolotočářku, toho jsou mraky na internetu.“
Políbila ho něžně a zašeptala: „Pokračuj, ty můj Donchuane, mě je s tebou tak krásně.“

Sklouzl na bříško, pokrýval ho polibky a posouval se na pahorek nad klínem, ozdobený úzkým páskem kadeřavých chloupků.
Nevydržela a zvolna roztáhla nohy od sebe. Cítila, že přestal s líbáním a přesunul se mezi rozevřené nohy.

Sklonil se k rozkošné buchtičce čekající na mazlení, vnořil se do ní obličejem a jazykem dráždil každé dostupné místečko. Když se dostal na vrchol a ucítil jak sebou její tělo cuklo, uhádl že je na správném místě a pokračoval v dráždění.
Prstem ruky začal kroužit po okraji zvlhlé dírky, chvílemi kousek zajel dovnitř a vrátil se zpět. Sevření prstu, vzepjetí těla a trhané dýchání mu jasně napovědělo že nyní je to na něm. Pozvedl ji nožky a zabořil se do sametového vlhka panenské dírky.

Maruška zasténala, vzepjala se a rukama se snažila strhnout prostěradlo. Když se jí to nepodařilo, chytila jeho hlavu, přitáhla si ho nad sebe a přisála se na ústa.
„Ďáble, takhle mě trápit,“ zašeptala rozechvěle, „pokračuj prosím.“

Začal pozvolna projíždět těsnou dírku a poslouchal chvílemi bolestné a chvílemi slastné sténání své milenky. Zrychlil a ze sténavých zvuků se staly zvuky rozkoše a nakonec již ležela pod ním, hlavu zakloněnou dozadu, červená jako rak a nohama udávala rychlost společného milování.

Náhle se všechno v jeho nitru vzedmulo a s chroptěním zaplavil beztak mokrou dírku svou zásobou. Ucítila to, sevřela ho nohama a tiskla se klínem na ztvrdlý cukající kolík.
Oba, sevřeni v objetí se vášnivě líbali a pak dvojhlasně vydechli: „miláčku, mě je s tebou tak krásně.“
Rozesmáli se, že jim to vyšlo v jeden okamžik a pokračovali v líbání.

Unavený dobyvatel v dírce postupně povoloval, tiše vyklouzl ven a Jirka se položil vedle sametového těla své milenky. Zašeptala mu: „teda Jiříčku, to bylo tak krásné, že to budeš muset denně opakovat.“
„Neblbni Máňo, vždyť bych se za pár dnů rozsypal, to nejde,“ zaprotestoval a byl umlčen polibkem. Přitáhl na oba deku, políbil Máňu na čelo a přituleni k sobě usnuli.

J.R. 2014
www.robbertos.estranky.cz