Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Lýdie (1)
Logo
Ventil
<>
icon 08.06.2018 icon 0x icon 1009x
Tak už je to zase tady. Ta samá trasa, stejný spoj, tytéž koleje, tatáž píseň, která mi vše vždy připomene.“ Long way from love“ Ona byla bílá, on černý, teď jsou oba šedí. Šedí, protože z toho spojení jiné barevné spektrum vzniknout ani nemohlo. Chvíli bylo rudé, později růžové, ale nakonec se ukázalo, že to bylo jen zdání. Šťastná láska v nepravý čas, ale i navzdory tomu… Stálo to za to?

Stálo, a jak! Jasná odpověď, na kterou odpovím vždy bez váhání. Nevyšlo to. Nemohlo. Nebo nesmělo? Tak podobná slova a přesto s absolutně odlišným významem. Proč se tedy měli potkat, když už předem bylo rozhodnuto, že to nesmí dopadnout dobře?



Chuť zakázaného ovoce nebo možná jen to, že nebyli k druhému vázáni, nemuseli si na nic hrát, byla to volnost bez závazku, bez odpovědnosti za jejich činy. Žádné zbytečné vysvětlování čehokoli, jen sdílení šťastných chvil a v případě potřeby rychlé rozptýlení nepohody. Vzájemné uspokojení těla i ducha.



Ona chtěla být mrcha, on s ní nechtěl mít nic společného. Co je k sobě přitáhlo, co se zlomilo, že vše proběhlo jinak, než plánovali? Jak jsou cesty osudu nevyzpytatelné. Celý život se učíme, celý život dostáváme rány a jednou se probudíme poučení a celí bolaví. A tenkrát se ohlédneme, zjistíme, jakými zbytečnostmi jsme se zabývali a budeme trestáni za své hříchy.



Budu bita nejmíň tři sta let, ale co, já mám přece bolest ráda. Rudá zadnice od stého úderu silné ruky už je úplně jinak citlivá než na začátku. Mění se ve slast, výboje mi probíjí celým tělem. Pořád do stejného místa, nepolevující silou už dost brnící rukou statného muže s podivně spokojeným výrazem ve tváři. Třese se, ale zimou to není.



Nějak jsem se zamotala. Co tady vlastně dělám?


Sprostě mě přehnul přes kolena. Na levém boku cítím vzrušení v jeho klíně. S každou ránou v něm mírně cukne a pnutí v jeho kalhotách se zvýší. Jak zvláštní. Bez doteku intimních partií a i přesto se mnou chtíč lomcuje snad víc, než kdyby se jich dotýkal. Moc si přeji, aby mě pohladil, aby sjel ještě malinko níž, tam, kde už je tak krásně mokro. Ale to on přece neudělá. Nejsme tady pro uspokojení, jsme tady za trest. Oba. Je to peklo? Žít stále těsně před tím než je hotovo a nikdy si tak nepřijít na své. „Žít? Počkej, vždyť už jsi mrtvá. Pleteš si pojmy, holčičko.“

„Šla jsi za bonbónek, tady ti vracím jeho obal, který jsi neuváženě hodila na zem. Líbí se ti to? Já vím, nemůžeš mluvit…“ V puse mám narvanou jeho kravatu, kterou si snad ráno polil kolínskou. Je modrá s malými bílými kosočtverci. Kosočtverec, ten symbol, který jsme tolikrát čmárali po zdech. Dnes dobře víme, co znamená. Proč ho sakra nosí na své kravatě?

„Mám ji rád, to přece víš. Vždy tam pro něj bude místo, leda by sis ji nechala zašít nebo o ni přišla. Divná představa, pak už bych tě nechtěl. Ale neboj, i já pro tebe mám místo. Podívej.“

Najednou bere nůž, lehce si rozřízne hrudník, ulomí tři překážející levá žebra. Rudé srdce pravidelně bouchá, v jedné z jeho síní je opravdu krásné místo, je tam postel, tak krásně měkká. Stačí se jen schoulit a nechat se unášet pravidelným pulsem do usnutí.



„Ale né, tohle není pro tebe, ty přece patříš do komory!“ A už zase klečí v koutě na hrachu, co protivně tlačí do kolen, svázané ruce za zády, těsný obojek kolem krku. Jak dlouho tady bude muset klečet? Dalších sto let divného čekání plného myšlenek na své hříchy, na radostné chvíle, na dny prolévané slzami, na dno v její duši. Bylo to tak hluboko a ta tíha beznaděje na ní ležela nebo jí snad přímo skákala po hrudi a šlapala po krku. Tak jako ten obojek, co dnes nosí, aby nemohla zapomenout. Ještě na něj zavěsit zvoneček, přetřít fialovou barvou a bude z ní dokonalá kráva, jen podojit.



Z mrchy najednou poslušná holka, z gentlemana bezcitný parchant. Jaká ironie.



„Sníh, tenkrát padal sníh a je to dávno - nedávno, kdy bylo dáno - nedáno.“ V nebi někdo zapomněl zavřít ventil. Pršelo by, kdyby bylo teplo, ale tady je vlastně zima. Peklo totiž zamrzlo, protože mu dala. Normální fyzikální zákon, tak jest psáno.



Ztratili jste se? Nezoufejte, oddut stejně není cesty zpět. Rozmýšlejte v pokoji, kajte se, zpytujte své svědomí hříšníci. Ti dva co tenkrát rozsekali tu mladou holku ve sklepení. Jak krásný měla výraz. Vůbec nic netušila, byla tak naivní. Ale my řekli pravdu: „Užijeme si to.“ Nikdy jsme nelhali. Požitek to byl opravdu nádherný. Strach, údiv a nakonec naprostý děs v jejich očích. Říká se, že oběti se vtiskne do mrtvých očí podobizna vraha, ale myslím, že jsou to jen povídačky. Já se jí tam dívala. Pečlivě přímo dovnitř oční bulvy, dokonce i za ni, ale nic tam nebylo. Tony nemusíš se bát, nenajdou nás.



A teď se rozdělíme, ty vpravo, já vlevo. Až obejdeme zeměkouli, zase se najdeme, pokud ani jeden z nás neuhne z předem vyznačené trasy. Ale pamatuj, ani o krůček. Já budu čekat tady, přesně na tomhle místě, klidně i pět set let. Myslíš, že je to dlouho? Budu se nudit? O mě se bát nemusíš, najdu si nějakou dívčinu na pobavení. Třeba tu blondýnku, která se mi už tolik let objevuje ve snech. Miluju to její bujné poprsí, jednou bych ho chtěla potěžkat, dotknout se jazýčkem její tuhé bradavky, usínat na jejím bříšku s výhledem na pahorek. Když nepřijde ona, přijde jiná. Přece by mě tady nenechali samotnou.



Já vím, jsou to děvky, každá ti dá. Za panáka vodky nebo za vlídné slovo, které už dlouho z úst chlapa neslyšely. Jen ty, co si nechají platit nehorázné peníze za odměřený výkon, mají úroveň. Úroveň vyčíslenou v gramech tvojí peněženky, když opouštíš jejich luxusní sídlo. Tak posbírej všechny mince, co najdeš na chodníku. Ta kovová kolečka jsou těžší, než ty barevné papírky, které uletí, jen co foukne mírný vítr. Z těch raději udělej vlaštovky a házej je dolů chudým. Mince neházej, těmi to do hlavy bolí.



„Do hlavy nebo do bříška, kam bys to raději chtěla?“ Kolem pupíku má třináct červených koleček, ale klidně si nechá udělat další. Plesk! Rána, bolest a opět slastné uvolnění adrenalinu a endorfinu zároveň. Chemický mix pořád lepší než kdejaké éčko ve sladké tyčince.



„Počkej, máš čokoládu na rtu, slíznu ti ji.“ Dotek jejich úst, výboj, jiskra, která šla vidět na míle daleko. Tak jako kometa, která zvala lidi do Betléma. Všichni ztichnou, otočí se. Zády k nim a odchází. Klub je prázdný, volné místo pro uskutečnění fantazie. Bílá Karkulka sežrána černým vlkem.



Výbuch. Ten co seděl vedle ní. Zdál se jí divný, ale nálož pod jeho bundou nenahmatala, ani když se pod tíhou spánku o něj několikrát omylem opřela. Ale to je jedno, stejně by skočila do kolejí v metru hned, jak by vystoupila z vlaku.
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
U řeky
Starý muž jménem Ernest byl mimo vesnici už dlouhých deset let. Obyvatelé ho tot...

Vyjmenovaná slova po šč
Ešče Klešče Ščípačky Ščáková (Ilona) Poščák Ščáknout Ščerbina Ščika Ščíp...

Prostě porno
Už týden ji odbýval. Nejdřív ho zkoušela rozvášnit dotyky na citlivá místa, pak ...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).