Chlapec zloděj a jeho matka

Chlapec, který vyrůstal bez otce, ukradl ve škole psací tabulku.
Přinesl ji domů a přiznal matce, že tabulku vzal svému sousedovi
v lavici. Bál se a čekal trest. Jenže namísto trestu přišla pochvala.
„Hlavně, že tě při tom nikdo neviděl,“ řekla matka.
To chlapce osmělilo. Zanedlouho zkusil své zlodějské štěstí i na
trhu a nosil domů ovoce i ryby, pro sebe vykládaný nůž a pro matku
sandály. A matka měla jedinou starost: „Hlavně dej pozor, aby tě
nikdo při činu nechytil.“
Jak chlapec rostl, měl prsty stále šikovnější, až přišel den, který
musel přijít. Mladík se vloupal do zlatnického krámku, zlatník
spustil povyk, přiběhli biřici a zloděje odvedli k soudci.
Všechny hříchy byly spočítány a brzy nato vedli mladíka městem
na popraviště. Ruce měl svázané a hlavu sklopenou. I jeho matka
šla v průvodu lidí a hlasitě pro syna naříkala.
A tehdy syn požádal katy, aby směl matce zašeptat do ucha slovo
na rozloučenou. Naklonil se k ní a zuby jí utrhl ucho jako zlá šelma.
Matčin nářek se změnil v hněv. „Vidíte toho bezbožníka!“ volala.
„Neštítil se krást a teď i svou vlastní matku zmrzačil!“
Ale syn ji přerušil a smutně odpověděl: „Kdybys mi byla nařezala
už ten první den, kdy jsem přinesl domů ukradenou školní tabulku,
nevedli mě teď na popravu! Tak kdo z nás dvou je větší bezbožník?“

Je to smutný příběh a smutná pravda,
smutné poučení.