Člověk, který rozbil sochu

Jeden chudák měl doma bídnou postel, rozviklanou židli a žádný
stůl. Tak špatně se mu dařilo, že ani stůl nepotřeboval. Proč prostírat
na stůl prázdné talíře a hrnce?
Jediná cennost, kterou vlastnil, stála pod oknem. Byla to dřevěná
socha boha hojnosti. Chudák ji uctíval a ráno, v poledne i večer se
k ní modlil. Prosil ji, aby mu pomohla z té bídy.
Čím víc se ale modlil, tím byl chudší a zoufalejší. A socha nic.
Dokonce jako by se usmívala…
Jednou se chudák na sochu pro její netečnost a krutost rozzlobil.
Popadl ji za nohu a praštil s ní o zem.
Hlava sochy praskla a na podlahu se z ní vysypala hromada
zlaťáků.
Chudák sbíral zlaťáčky ze země, radoval se, to ano, ale právě tak
se divil.
„Co je v tom za rozum a spravedlnost?“ říkal rozbité soše boha
hojnosti. „Když jsem tě uctíval a pokorně jsem se k tobě modlil,
mlčel jsi a pranic jsi mi nepomohl. Ale sotva mne popadla zlost a já
tě udeřil, odplatil ses mi kupou zlaťáků! A navíc jsi mi dal do života
i dobré poučení…“

Jaké poučení? Takovéhle:
špatného člověka nikdy neuctívej,
víc ti prospěje, když mu nabiješ.