Divoké kozy a pastýř

Pastýř vyváděl denně stádo koz na pastvu pod vysokou horou.
Jednou z hory seběhly divoké kozy a přimíchaly se do houfu. Pastýř
měl radost, jak se mu stádo rozrostlo. Honem zahnal kozy do jeskyně
a zatarasil ji ohradou.
Druhý den na pastvu nevyháněl. Chtěl, aby si divoké kozy u něho
zvykly a zapomněly na svobodu.
„Musím jim přilepšit, aby se jim u mne zalíbilo,“ pomyslel si
a hned začal divokým kozám nosit celé náruče čerstvé trávy. O své
vlastní kozy se přitom nestaral. Však do zítřka hlady nepadnou…
Divokým kozám chutnalo, a tak se pastýř nebál hnát příští den celé
stádo na pastvinu. Ale divoké kozy, sotva dostaly volnost, hned se
rozutekly do kopců a holých skal.
„Vy nevděčnice!“ volal za nimi pastýř. „Cožpak jste se u mne neměly
dobře? Vždyť jsem vám dával mnohem víc než svým vlastním
kozám!“
„Právě proto od tebe utíkáme,“ odpověděl mu starý kozel, vůdce
divokého stáda, než zmizel za skálou.

A měl pravdu.
Když pastýř nechal o hladu své vlastní kozy
a přilepšoval jiným, jistě by i příště
na staré přátelství pro nějaké nové zapomněl.