Dvě tašky

Stvořitel uplácal z hlíny člověka, z větru komára, žížalu z deště –
a kdo ví co ještě. Ale nejvíc starostí měl s lidmi.
Komár se totiž staral jen o svůj žaludek, stejně jako žížala nebo
strnad nebo krokodýl. Ale člověk? Darmo mluvit.
Ten se staral o sebe, víc než bylo třeba – a byl sám se sebou náramně
spokojený a ještě mu zbýval kopec času, kdy se staral hlavně
o ty druhé. A na těch viděl jen samou špatnost.
A tak Stvořitel dostal nápad. Zavěsil na každého člověka dvě
tašky: jednu na cizí špatnosti, druhou na vlastní. První tašku nosili
lidé na prsou a tu druhou na zádech. A od té doby se stává, že člověk
vidí cizí zlo zdaleka – a vlastní vůbec ne.

A poučení?
Kdo si ho v téhle bajce nenajde,
nevidí si na špičku nosu,
natož na záda!