Hetéry a jejich svět Alkifrón

40. Petale Simalionovi

Přála bych si, aby bylo možno dům hetéřin vydržovati slzami: pak
by se mi vedlo nádherně, neboť těch se mi od tebe dostává hojně.
Takto však potřebuji zlata, šatů, ozdob, služek! Na tom závisí celá
má životospráva! Nemám dědičného statku v Myrrhinuntu,
nedostávám výnos ze stříbrných dolů, nýbrž jen ubohé výdělečky a ty
bídné laskavosti zamilovaných hlupáků provázené vzdechy. S tebou
se už stýkám celý rok a jsem stále v úzkých. Hlavu mám střapatou,
neboť jsem po celý ten čas vonné masti ani nespatřila, a ve svých
starých proděravělých cárech, do nichž se halím, musím se stydět
před tvými družkami – na mou duši, jakože si přeji, aby mne potkalo
nějaké štěstí! Copak myslíš, z čeho budu živa, sedíc stále u tebe?
Ale ty pláčeš: však ty toho brzy necháš! Kdežto já pojdu nakrásně
hladem, nenajdu‑li žádného dárce! I těm tvým slzám se divím, jak
jsou falešné. Mocná Afrodito! Ty prý miluješ, člověče, a chceš, aby
se tvá milenka s tebou bavila, bez ní prý nemůžeš žít: nuže, nemáte
doma nějaké číše? Nebo něco cenného? Pročpak mi nepřineseš něco
z matčiných zlatých věcí? Pročpak se nevydlužíš na svého otce?
Blažená Filotis! Na ni shlédly Charitky očima milostivějšíma.
Jakého to má milence v Menekleidovi, jenž jí každý den něco dává!
To je lepší než plakat! Ale já ubohá mám truchlila, a ne milence:
posílá mi věnce a růže jako na hrob předčasně zesnulé a pláče prý
celičkou noc! Máš‑li co přinést, přijď a neplač: pakli ne, otravuj
sebe, a ne mne.