Hetéry a jejich svět Alkifrón

39. Simalion Petale

Působí‑li ti to snad nějaké potěšení anebo čest u některých z tvých
besedníků, že často přicházím ke tvým dveřím a naříkám si služkám,
jež jsou posílány k mužům šťastnějším než já, má tvé zpupné
chování ke mně zajisté dobrý smysl. Ale věz: ačkoli jsem si vědom,
že jednám k svému neštěstí, přece smýšlím tak, jak by smýšlel málokdo z těch, s kterými se nyní stýkáš, kdybys je nechala stát.
Doufal jsem ovšem, že najdu útěchu v nemíšeném víně, jehož
jsem předevčírem hodně do sebe nalil, abych přece zapudil myšlenky,
jež mne v noci trápí; ale bylo tomu naopak. Rozdmýchalo znovu
mou touhu, takže jsem plakal a řval, až mne slušnější lidé litovali,
ale ostatním jsem byl pro smích. Mám ještě maličkou útěchu a povzbuzení, jež však již také vyprchává: onen věnec, jímž jsi po mně
na sympoziu při oné trapné slovní potyčce hodila, vytrhnuvši si jej
přímo z kadeří – toť aspoň znamení, že se nehoršíš na vše, co jsem
ti poslal.
Působí‑li ti to tedy vskutku potěšení, pas se na mém trudu, a libo‑li,
vyprávěj to těm, kdož jsou nyní blaženější než já, ale brzy se budou
trápiti, povede‑li se jim jako mně. Modli se však k Afroditě, aby se
na tebe nerozhněvala pro tu tvou zpupnost.
Jiný by zasílal v psaní nadávky a hrozby, ale já prosím a žadoním:
vždyť tě mám, Petale, strašně rád!
A bojím se, povede‑li se mi ještě hůře, že budu napodobiti někoho
z těch lidí, kteří si v pohanách lásky zoufali.