Hetéry a jejich svět Alkifrón

47. Lamia Demetriovi

Mou upřímností jsi vinen ty, neboť ačkoli jsi mocným králem, dovolil
jsi i hetéře, aby ti psala, a nepokládal jsi za nic zlého dostávati
ode mne dopisy, když se ti přece dostává mne celé. –
Kdykoli tě, vládce Demetrie, spatřím a uslyším venku v průvodu
tělesných stráží, s vojskem, vyslanci a s hlavami diadémy zdobenými,
při Afroditě, trnu celá a chvěji se zmatkem a odvracím se
od tebe jako od slunce, aby mé oči nebyly sžehnuty. A tehdy se mi
opravdu jevíš Demetriem Oblehatelem měst! Jaký je také tehdy
tvůj pohled, jak pronikavý a bojovný! A já sama sobě nevěřím
a říkám si: „Lamio, s tím ty spáváš? Ty ho okouzluješ po celou
noc hrou na flétnu? Tobě on nyní poslal psaní? Tebe uznává za
hodnu srovnávati s hetérou Gnathainou?“ A tu zmlknu bezradně
a modlím se, abych tě spatřila u sebe. A když přijdeš, vrhám se před
tebou na kolena; a když mne obejmeš a polibky zahrnuješ, opět si
naopak říkám: „Toto jest onen ‚Oblehatel měst‘? To jest onen pán
vojsk? Toho se bojí Makedonie, toho se bojí Hellas, toho se bojí
Thrákie? Při Afroditě, dnes ho já oblehnu a dobudu svou flétnou
a uvidím, co se mnou učiní!“
Ale tvá zpráva, že dnes odcestuješ, mě zarmoutila. Zůstaň aspoň
do zítřka, nebo spíše do pozítřka, prosím tě; poobědváš u mne. Slavím
svátek Afroditin jako každý rok, a usiluji vždy horlivě o to, aby nová
slavnost předčila minulou. Přijmu tě láskyplně a pokud možno nejskvěleji, dostane‑li se mi k tomu od tebe hojných prostředků. Vždyť
jsem od oné „svaté noci“ ještě neučinila nic, co by bylo nedůstojno
tvé dobrotivosti, ačkoli jsi mi ty sám dovoloval, abych se svým tělem
jednala, jak budu chtíti. Ale já jsem jednala řádně, nikdo jiný se ho
nedotkl. Nebudu provozovati řemeslo hetérské a nebudu tě, pane,
klamati, jako to činí jiné. Neboť od oné doby, při Artemidě, ani mi již
mnoho mužů nevzkázalo a neučinilo nabídku: majíť respekt před
tvými obléhatelskými a dobyvatelskými činy.
Zprudka, ó králi, přichází i odlétá láska. Nadějí rostou jí křídla,
ale když už není več doufat, ochabne a rychle křídla ztrácívá.
Proto také bývá znamenitým úskokem hetér odkládati stále chvíli
požitku a nadějemi ovládati milence. Ale vůči vám ani odkládati
nelze, takže se je co báti přesycenosti. Musíme tedy něco činiti:
churavěti, zpívati, hráti na flétnu, tančiti, pořádati hostiny, zdobiti
příbytek a vsunouti něco mezi důkazy lásky, jejichž půvab beztak
příliš rychle vyprchává, aby se přestávkami rozpalovaly vřeleji
srdce milenců a oni se báli, aby zase něco jiného nepřekazilo onu
přítomnou chvíli štěstí.
Takových výmyslů a úskoků, králi, mohla bych snad užívati u jiných;
ale u tebe, jenž držíš na mne již tak, že mě ukazuješ na odiv
a pyšníš se mnou před ostatními hetérami, že já je všechny předčím,
při milých Múzách, to bych nebyla s to se přetvářeti! Tak tvrdá jako
kámen nejsem. Ba, kdybych měla všeho, i svého života pozbýti, abych
se tobě zalíbila – nebude to pro mne drahou cenou za to.
Ale vím dobře, že nejen v Therippidově domě, v němž ti hodlám
vystrojiti hostinu o slavnosti Afroditině, vzbudí všeobecný rozruch
její úprava, nýbrž v celé obci athénské, při Artemidě, ba i po celém
Řecku. A zvláště oni nenávidění Lakedaimoňané, aby se zdáli býti
muži, když byli v Efesu zbabělými liškami, jistě že nebudou moci
ve svých Taygetských horách a pustinách dosti vynapomlouvat
onu hostinu, zatracujíce s lykurgovskou přísností tvé jemné užívání
života. Ale těch nechme být, pane! Ty však si nezapomeň pro
mne vyhraditi den oné hostiny a hodinu, kterou bys k tomu zvolil;
nejlepší bude ta, kterou si ty přeješ. Buď zdráv!