Hetéry a jejich svět Alkifrón

48. Leontion Lamii

Není, jak se zdá, nespokojenějšího tvora nad starce, který se
najednou opět chová jako mladíček. Jak se mnou zachází ten
Epikuros: všechno mi haní, ve všem mě podezřívá, píše mi
nerozluštitelné dopisy, ze své zahrady mě vyhání! Při Afroditě, kdyby
byl Adonidem, ten dědek starý už bezmála osmdesát let, nesnesla
bych ho, jak je zavšivený, věčně nemocný a porostlý docela vlnou
místo chlupy.
Jak dlouho má člověk toho filozofa ještě strpěti? Ať si má ty své
„rozhodující představy o přírodě“ a zkroucené „základní pravdy“,
ale mne, jež jsem od přírody svou rozhodující paní, ať nechá na
pokoji a bez urážek! Věru mám to já „oblehatele“, ale ne takového,
jako ty, Lamio, Demetria! Cožpak není možno rozumně žít kvůli
tomu člověku? On chce jednati jako Sokrates, roztomile hovořiti,
ironizovati, Pythoklea pokládá za jakéhosi Alkibiada a myslí si, že
ze mne učiní Xanthippu. Já se nakonec raději seberu a uteku pryč,
kamkoli z jedné země do druhé, než abych snášela jeho nekonečné
dopisy!
Ale co už je ze všeho nejhorší a nejnesnesitelnější, co si dovolil,
o tom ti právě píši, chtějíc dostati od tebe radu, co mám činiti. Znáš
krásného Timarcha z Kefisie. Nezapírám, že se s tím mladíčkem už
dlouhou dobu důvěrně stýkám – tobě přece povím pravdu, Lamio –
a takměř jsem u něho po prvé poznala lásku: on mne totiž zbavil
panenství, když jsem bydlila v sousedství. Od oné doby mi ustavičně
posílal všelijaké dary: šaty, zlaté předměty, služky a stuhy, indické
otrokyně a otroky. O ostatních věcech nemluvím. Abych však uvedla
jen nejmenší maličkost: vyčíhává už předem, co čas roční nadělí,
aby toho nikdo neokusil dříve než já.
Takového tedy milence – „ven s ním!“ říká Epikuros, „ať už se
k tobě ani nepřiblíží!“ – a jakými jmény ho nazývá, co bys řekla?
Ani jako Athéňan, ani jako filozof, nýbrž jako honák mezků, jenž
přišel právě z Kappadokie do Řecka! Ale já – i kdyby bylo celé město
athénské plno Epikurů, já, při Artemidě, za ně za všechny nedám
jedinou paži Timarchovu, ba ani jediný jeho prst!
Co tomu říkáš, Lamio? Není to skutečně tak? Nemám pravdu? Jen
ať tě, prosím tě, při Afroditě, nenapadne myšlenka: „Ale vždyť je to
filozof, vždyť je proslulý, vždyť má mnoho přátel!“ Ať si třeba vezme,
co mám, ale ať si poučuje jiné! Mne pranic nehřeje ta jeho sláva,
ach, nikoli, nýbrž toho mi dej, koho si přeji, ó Demetero: Timarcha!
Ale kvůli mně je přinucen ten mladíček všechno opustiti, Lykeion,
svou mladost, své soudruhy i přátele a žíti s ním, lichotit mu a velebiti
jeho povětrné představy filozofické. A ten Atreus řekne: „Jdi
pryč z mého revíru a nepřibližuj se k Leontiu!“ Jako kdyby nebylo
spravedlivější, aby on jemu řekl: „Jen se ty nepřibližuj k mé milence!“
A ten mladíček strpí starce, toho pozdního soka v lásce, ale on
mladíka, jenž má na to větší právo, snésti nemůže.
Co mám učiniti, prosím tě při bozích, Lamio!? Při svatých mystériích,
pro mé osvobození z těchto útrap! Když já si pomyslím na
své odloučení od Timarcha, hned pozbudu dechu, pot mi vyráží na
údech a srdce se mi obrací v prsou!
Prosím tě, přijmi mě na několik dní k sobě! Chci dosáhnouti toho,
aby Epikuros pocítil, jakých příjemností užíval, maje mne ve svém
domě. Přesycen mnou ještě není, to vím dobře: hned ke mně pošle
vyjednávat Metrodora, Hermarcha a Polyaina. Jak často, co myslíš,
Lamio, řekla jsem mu už v soukromí: „Co to děláš, Epikure? Což
nevíš, jak si proto z tebe tropí šašky Timokrates, bratr Metrodorův,
v hromadách lidu, v divadle a u ostatních filozofů?“ Ale co si s ním
člověk počne? Je ve své lásce nestoudný. I já tedy budu jednati tak
nestoudně jako on a svého Timarcha se nevzdám. Buď zdráva!