Indiánská pohádka.

O Bobříkovi.

Byla jednou jedna indiánská osada. Bydlelo tam jen několik rodin v chudých chatrčích.

Děti různého stáří pobíhal kolem, kluci i děvčata, kterým se pohupovaly dva spletené copánky na hubeňoučkých ramínkách.

Přes čelo měly převázané, úzké, pestré pásky, čelenky, které jim svítily na jejich havraních vlasech. Mnozí chlapci měli rovněž čelenky, vlasy volné nestříhané.

Děti stejně, jako jejich otcové a matky. Ponejvíce si hrály všichni společně, ale jejich hry, už vlastně byly školou, jejich budoucího života.

Učili se hrou, jak kdysi i náš velký Komenský – učitel národů, moudře hlásal a radil.

Byly veselé, mnozí hoši smělí, odvážní, až riskující. Mnohý svou odvahu a na odiv všem, stavěl.

Dívky byly umírněnější, více se sklonem ke hrám a ženským zájmem. Inu, budoucí hospodyně a mámy. Přebalovaly miminka, vařily placky z bláta apod.

Hoši, budoucí lovci se cvičili a zpevňovali svoji odvahu.

Nad všemi vynikal chlapec, jménem Orlí péro. Pružný krok, hrdě nesená hlava na, jakoby z bronzu vytesaném těle, bystré oči, dávaly na první pohled tušit chlapce smělého a odvážného. Bohužel, na tyto vlastnosti i domýšlivého, k méně šikovným kamarádům, povýšeného. Špatné stránky jeho povahy těžce nesly děti, až doslova nešikovné. Bolel, bodal je krutou lítostí posměch, výsměch Orlího péra, který ani v nejmenším nedovedl takového chlapce, alespoň trochu pochopit, podepřít, povzbudit.

Musel vidět, jak se takový nešťastník snaží a jak se trápí.

Pochopíme jistě, jak smutný, trpký život měl vedle něho – Bobřík. Hoch milý, něžný, nesmělý, jakoby zakřiknutý a nesmírně nešťastný nad svou nešikovností. Cítil to, jako velkou křivdu od života, když viděl ostatní chlapce, jak jim to jde a on, až se tak zoufale snažil, vždy prohrál. Výsměch, pohrdání Orlího péra, mu rozdíral srdce. Potlačoval slzy smutku, zoufalství a bolesti nad svou nemohoucností. Ten dobrý, hodný hoch Bobřík, byl krutě nešťasten. Celá osada si jeho nešikovnosti všimla a začali ho brát, jako méněcenného. Hodný, ale nešika. Jediný, kdo ho bral takového, jaký byl, byla jeho maminka.

Hladívala ho po jeho jemných vlasech. Mnohokrát, tajně, setřela slzy, když si uvědomila, jak těžký život ho čeká. Pro slabého a nešikovného není život jednoduchý. Bobřík smutek, starosti maminky vycítil. Probouzel se v noci, koukal z okna do krajiny a přemýšlel. Zoufale si přál, zbavit se své nešikovnosti, potíží, které mu ztrpčovali život. Hledíval smutně a dlouho do bledé tváře měsíce. Ten se postupně stal jeho největším a nejlepším přítelem. Všechno vyslechl, nikdy se mu nevysmíval a svými stříbrnými paprsky, jakoby hladil bolavou dušičku Bobříka. A měsíc viděl všechno.

Když měsíc došel do úplňku, rozhodl se Bobříkovi pomoci. Vší silou svého stříbrného jasu, paprskem sáhl Bobříkovi až do srdíčka, kde jsou uloženy všechny lidské vlastnosti. Slabost, síla, zloba, dobrota, něžnost, krutost, odvaha, zbabělost, lenost, pracovitost, lajdáctví, svědomitost, lež i pravda a celá řada dalších dobrých i špatných lidských vlastností.

Ty špatné se člověk snaží potlačit a dobré rozvíjet. To měsíček dobře věděl, vždyť na své pouti po obloze měl možnost pozorovat, ze své výšky, to lidské hemžení a jejich činy. Dobře vše pozoroval, všímal si lidských činů a proto věděl, kdo je hoden povzbuzení a pomoci. A tak, jakmile se oné noci dotkl svým paprskem Bobříkova srdce, ozval se v chlapci tichý, ale silný hlas: „Bobříku, pomohu Ti! Jsi slabý nešika, všichni se Ti posmívají a odstrkují tě. Je to pro Tebe trpké, přístup ostatních je nesprávný, ale Bobříku, chlapče, nemají v něčem opravdu pravdu? Nejsi opravdu takový? Oni Tě horším nedělají. Oni se posmívají tomu, jaký opravdu jsi. Je to nespravedlivé, já vím, cítím s Tebou, avšak soucit Tě nemůže udělat šťastným. Znám radu. K cíli, abys byl šikovnější než Orlí péro, vede dlouhá cesta trvající roky. Jen Ty se musíš dnes rozhodnout a zvolit si ze dvou cest. Zůstat a trápit se, nebo odejít. Odejít teď se mnou daleko, kam Tě mohu dovést, ale pouze dnes, při úplňku. Bez rozloučení a vzít si sebou můžeš jen tři věci – nůž, provázek a křesadlo. Vidíš ten černý mrak na obloze? Za chvilku připluje ke mně, schovám se za něj a nechám Tě, aby ses rozhodl. Až černý mrak opustí mou tvář, musíme vyrazit.“

Začalo se stmívat, krajina se ponořila do tmy. Bobřík vyskočil z kožešin, po paměti sáhl po svém prostém šatu, do kapsy si vložil nůž, provázek i křesadlo a postavil se do otevřených dveří chýše, když měsíc se znovu rozzářil stříbrem a čistotou a zašeptal: „Tak pojď.“ A Bobřík vykročil, v hlavě spoustu otázek, ale to ho již měsíc vedl po ozářené cestě. Šli dlouho, osada zmizela, cesta byla plná překážek. Byla zarostlá vysokou trávou, bodláčím, trny, ostrými kameny. Bobřík se musel proplétat, či je obcházet, přelézat. Cesta byla dlouhá, předlouhá.

Kdy měsíc natolik vybledl, že ztratil svou záři, sílu a na obloze se objevilo slunce, Bobřík padl do vysoké trávy a tvrdě usnul. Spal celý den a slunce ho nechalo, aby nabral znovu sílu k dalšímu nočnímu pochodu. Sotvaže červánky přestaly růžovět a přešly z purpuru do modře, vklouzl na nebeskou báň stříbrný talíř měsíce a dlouhým paprskem přejel víčka spícího Bobříka. Ten si promnul oči, vyskočil a nastoupil cestu včerejší noci. Nohy, ruce, celé tělo ho bolelo, ale v duši začal cítit zvláštní pocit, něco, co tak málo znal, či vůbec neznal. Jakousi tajemnou sílu promíchanou s uspokojením nad sebou samým, že se rozhodl pro tuto cestu, že se nevzdal, nevrátil se domů a jde dál do neznáma, kam ho vede nejvěrnější kamarád. Věří mu zcela, oddaně, že mu pomůže.

Klopýtal dál a za sebou nechával krvavé stopy od zakrvácených nohou. Šel opět celou noc, až k ránu došel ke křišťálovému potůčku, který ho osvěžil chladivou vodou. Umyl si bolavé nohy a opět usnul. Tak šel mnoho dní. Ve dne spal, nabíral sil a večer opět vycházel. Měsíc pro něho byl jediným společníkem. A kdy si Bobřík myslel, že ta dlouhá cesta nebude mít nikdy konec, stanul Bobřík na místě, kde se zastavil i paprsek.

Rozhlédl se a uviděl chýši, prázdnou, neobydlenou, která potřebovala trochu opravit. Najednou v sobě zaslechl hlas: „Zde zůstaň a kdy se budeš moci vrátit, poznáš sám.“ Měsíc k tomu dodal: „Já už Tě musím opustit, ale dál Ti zůstanu věrným přítelem. Bude-li Ti těžko, přijď si se mnou popovídat, jistě se Ti uleví. Nebudeš to mít Bobříku lehké, ale nevzdáš-li se a vydržíš, čeká Tě veliké štěstí! Takové, které se nedá najít, to si musí každý zcela sám, zasloužit. Vydržíš-li, poznáš sám a má slova zcela pochopíš. Žij tu blaze a ve zdraví. Již svítá, musím Tě opustit. Na shledanou, Bobříku!“ Náhle se rozbřesklo, rozjasnilo a na oblohu se vykulilo zlaté kolo slunce.

Bobřík je pozdravil: „Dobrý den sluníčko!“ A tím to okamžikem nastal první den jeho nového života. Pocítil, jak má po té dlouhé cestě, hlad. Cestou mu stačil spánek a lesní plody, ale teď se hlad ozval takovou silou, že nemohl spát. Přemýšlel, co by si k jídlu našel. Kolem bylo plno malin a jiných lesních plodů. Natrhal si je, z velkého listu si udělal talíř a do syta se najedl. Dny šly dál, ji mu lesní plody k nasycení nestačily, dostal chuť na rybu. Sedával u křišťálové říčky, ve které se blýskala stříbrná bříška rybek. Malých, větších i velkých? Jak si rybu vylovit? Musí se naučit lovit na udici, střílet je šípem. Vzpomněl si na vypravování starého souseda. Musím, musím, musím to dokázat, říkal si v duchu. S velkou trpělivostí se začal učit.
Nejprve mu to vůbec nešlo. Udice se zachytávala za trávu, nebo keř. Málokdy dopadla do hladiny, a to již byly ryby dávno pryč. A dny míjely, hlad se zvětšoval. Znovu a znovu to zkoušel, až se mu na udici chytila rybka. Malá, ale podařil se mu první úlovek! V dalších dnech lovil jednu rybu za druhou. Nestačil je ani sníst, a tak si je napichoval na prut a nad ohněm udil. Schovával si je na zimu. Vysušené ryby prokládal suchými listy. A dny šly dál.

Už mohl počítat svůj pobyt na měsíce. V duchu se divil, co vše se stačil naučit, začal si věřit! Opouštěl ho stud, že je ve všem tím posledním z posledních. Často vzpomínal na maminku a cítil, že i ona vzpomíná na něj. Maminka začala ztrácet naději, že se jí syn vrátí. Celá osada ho hledala v blízkém okolí a časem uvěřili tomu, že se Bobříkovi přihodilo neštěstí. Srdce maminek, ale cítí více než druzí lidé. I ta Bobříkova maminka si do něj uložila jiskřičku naděje, že její chlapec žije. A dny, měsíce běžely dál, jako když se korálky navlékají na šňůrku. Měsíce se proměnily v léta. Z Bobříka se za ten čas stal chlapec ztepilý, zdravý a nadmíru šikovný. Naučil se mnoho od své druhé matky – přírody.

Uměl toho tolik, že již „přeskočil“ všechny jeho dřívější kamarády. Často na ně vzpomínal. Několikrát zaslechl hlas, nabádajícího ho k návratu – vrať se, stojí Ti to za to, jsi sám, v osadě je tolik lidí, pomohou Ti, kdy budeš potřebovat, a nač se učíš?, vždyť to stejně k ničemu není….; ne, ne a ne překřikoval Bobřík hlas, ještě musím zůstat a stát se silnějším, ještě toho musím spoustu dokázat. Stiskl zdravé bílé zuby a odhodlaně se učil dalším dovednostem.

Byla radost, Bobříka pozorovat. Vyrostl z něj krásný chlapec. A nejen to, vědomosti, životní moudrost, znalosti a dobrota srdce, která mu z dětství zůstala, to z něj vyzařovalo a činilo ho zvláštním, poutavým kouzlem. Kolem kdysi poničené chýše se dnes proháněla zvířátka, drůbež, kterou si dokázal ochočit. Měl i koně, věrného kamaráda, jemuž dlouze vyprávěl, přemýšlel o budoucnosti a kterého naučil skákat přes překážky a mnoho jiného.

Tak žil Bobřík léta, až vyrostl v krásného mládence. Začal cítit, jak se blíží jeho čas k návratu do osady. Vzpomínal na maminku, otce nepoznal, ten zemřel na lovu, když byl ještě v kolébce. Vzpomínal na všechny kamarády, na Orlí péro, který těsně před odchodem Bobříka přišel o prst na pravé ruce. Až jedné měsíční noci, kdy byl opět úplněk se na Bobříka měsíc usmál a Bobřík vycítil, že uzrál čas k návratu. Učinil všechny přípravy, zvířátka odvedl do lesa, nasedl na koně a vyrazil.

V osadě se chystala velká událost. Vždy po několika letech se osada sešla s ostatními blízkými osadami k zvláštní slavnosti. Děti, mládež, muži měli předvést své schopnosti v různých hrách a soutěžích. Vítězové byli všemi váženi a ctěni. Ten, který zvlášť vynikal se mohl stát osadním náčelníkem. V osadě vrcholily přípravy.

Bobřík pokračoval v cestě. Byla tak rozdílná než ta, kterou vykonal tehdy. Vítězství sám nad sebou si veze s sebou. Je to velké vítězství! Jen on ví, co ho stálo sil, odříkání, umu, bolesti, vytrvalosti i skrytých slz. Jen slovo MUSÍM, ho drželo a dodávalo mu sílu. Dnes se vrací vyrovnaný, klidný, jistý sám sebou. Ji ho duše nebolí. Setmělo se, z dálky viděl na nebi zář, která osvětlovala oblohu od zapálených oslavných ohňů. Slyšel dunění bubnů, které oznamovaly začátek velké večerní slavnosti. Seskočil z koně a vyhlédl si místo, odkud dobře viděl na celé rozestavěné, rozložené prostranství, kde ve velikém kruhu seděly především ženy a malé děti, kteří se soutěží nezúčastní.

Chlapci, mládenci a muži se rozdělili podle věku. Připravení tanečníci v krásných maskách, pomalovaní po celém těle barvami, osvíceni plameny ohňů, byli jako výjevy z bájí. Dunivý zvuk bubnů oznamoval začátek slavnosti. Děti nastoupily první. Závodili v běhu s překážkami, v hodu kameny, střelbě z luku, ve šplhu na strom. Mládenci měli úkoly o něco těší, aby vynikla jejich síla, mrštnost. Muži byli připraveni na koních. Bobřík vše pozoroval. Byl to krásný pohled. Když večer pomalu končil, vydal se k celému tomu shromáždění a přihlásil se do soutěží. Všem se tajil dech, když sledovali výkony neznámého příchozího. Krása, síla, hbitost z toho krásného mládence vyzařovala takovou silou, že všem učarovala.

Ticho, zvláštní, kouzelné zavládlo mezi všemi. Tu povstal náčelník a řekl: „Poslyšte mé rozhodnutí! Ne já, ale tento mu je hoden toho, aby nás vedl. Je mladý, silný a dokáže tolik, jak nikdo z nás. Jen ten je hoden, být naším náčelníkem.“ A dav propukl v jásot. Bobřík stál, rozhlížel se po tvářích. Pak se vydal k sedícím ženám. Tam, po celou dobu, co se objevil se na něj dívaly dvě oči, posazené do vrásčité tváře, plné mateřské něhy. Ta stará žena poznala svého milovaného syna. Seděla po celou dobu jako z mramoru vytesaná. Žádná z žen netušila kdo je ten krásný mládenec, až pevné objetí matky a syna, jim řeklo vše. Maminka šeptala bezzubými ústy: „Žije, žije, díky ti Bože…“ Pak k Bobříkovi přistoupil mladý mu. Podával mu ruku, kterou Bobřík pevně stiskl a ucítil, že jeden prst muži chybí. Byl to Orlí péro. Srdečně se objali. A zástupem prošuměl šepot: „To je Bobřík…, to je Bobřík…“ A ten, bez nejmenší pýchy předstoupil před všechny a dlouho k nim promlouval. Pověděl o všem co ho v ivotě trápilo, jak silnou vůlí vše zdolal a zvítězil nad sebou samým.

Tak se stal Bobřík tím, čím ho chtěli všichni mít. Prvním z těch prvních. Silným, velkým, spravedlivým a moudrým náčelníkem. Všichni ho ctili a milovali. Žil se svou maminkou a když si k nim přivedl líbeznou ženu, jeho štěstí bylo úplné. Moudře všechny vedl a kdy se jejich chýše naplnila malými baculatými indiánky, došlo Bobříkovo štěstí vrcholu.

A tak byl a je, Bobřík, nám všem velkým příkladem!