Jak se ježci učili

Po včerejším dni plném nových zážitků se dnes ježčí maminka Markétka rozhodla, že začne své děti učit. „Rošťáci, vstávat a cvičit!“ přikázala maminka. “Nezapomeňte se nasnídat. Ale ještě předtím hajdy do koupelny umýt si ručičky, pusinku a zoubky. Až to všechno zvládnete, chci vás vidět nastoupené před domečkem.“
Mladí ježci nereptali, věděli, že když si jejich maminka něco umane, svůj názor nezmění. Umyli se, nasnídali a za pár minutek se už před domečkem vzorně stavěli do řady. Venku to nádherně vonělo jarem, na trávě se třpytila ranní rosa a z květu na květ přelétaly včelky, aby nasbíraly do košíčku trochu pylu. Cvrčci cvrlikali do okolí krásu dnešního dne. Luční koníčci přeskakovali ze strany na stranu. Jejich kamarádka žížalka Žofka právě vystrčila hlavu ze země. Musela ovšem dávat velký pozor, aby si ji nevšiml žádný z ježečků, neboť by se stala jejich oblíbenou delikatesou. Maminka se vůbec neostýchala a začala pěkně zostra rozdělovat úkoly.
“Pinďo, Patriku a Pájo, vy se posaďte tady!“ ukázala na místo pod jabloň.
“Minie, Lízo, Lucko, Kačko, Petro a Ájo, vy pro změnu tady pod ten starý ořešák. Jakmile jste všichni pohromadě, vyvádíte neplechu.“ Nezapomněla ještě dodat maminka. Po chvilce maminčina vyprávění a školení se Minie zeptala: “Maminko, bude nám to vůbec k něčemu? Raději bych si teď hrála na pískovišti,“ dodala. „Samozřejmě, že ano. Jednou si na mě vzpomeneš a budeš ráda, když ti moje rada pomůže. Předáváme si to z generace na generaci. A tak jak to předala moje maminka mě, tak to já teď předávám vám. Také jsem dostala několik žihadel od včel a vos, protože jsem neposlechla maminku. Naštěstí jsme proti takovým žihadlům odolní.“ Uzavřela maminka své zkušenosti a dojmy. „Maminko, a co nám ještě může ublížit?“ zeptala se zvědavě Minie. „Buď trpělivá a pojďte za mnou,“ pokynula svým dětem. Šli pomalými krůčky cestičkou, která vedla na louku. Maminka neustále dětem líčila nástrahy života.
“Až vyrostete do mé velikosti, můžete v případě napadení použít své ostny. Teď je máte malinké, ale v dospělosti dosáhnou délky dvou nebo tří centimetrů. Na tělíčku jich budete mít asi šestnáct tisíc. Získáte schopnost ucítit kořist do vzdálenosti třiceti metrů. Teď se procházíme ve dne, ale nebude tomu napořád. Lovíme především v noci. Náhle maminku přerušil Patrik: “Patriku, ne!“ zakřičela. Patrik se nestačil ani otočit a stál tváří tvář zlé zmiji. „Honem děti, udělejte to, co já!“ přikázala maminka. Všichni se postavili vedle Patrika a naježili své ostny. Zmije si naštěstí vše rozmyslela, zasyčela a odplazila se pryč. „To bylo naposledy!“ hubovala maminka se slzami v očích a dala Patrikovi pár pohlavků, které si opravdu zasloužil. “Neznamená, že když jsi odolný proti vosímu nebo včelímu bodnutí, že jsi odolný proti všemu. Jen v málo případech vyjde ježek vítězně ze souboje se zmijí. Na ní můžete zaútočit jen ve chvíli, kdy půjde o život, a kdy nebude možno utéct. I tehdy si musíte dávat pozor na hadí uštknutí, které by bylo zřejmě smrtelné,“ řekla maminka a dávala si velký pozor, jak děti reagují. Teď si teprve byla jistá, že si vzaly ponaučení.
„Maminko, už mám hlad,“ ozval se Pája. „Tady si můžeme odpočinout, nasbírat pár žížal nebo slimáků a pochutnat si,“ odpověděla už klidným hlasem maminka. Ježci se začali předhánět, kdo najde větší sousto. Každý se chtěl ukázat a přinést mamince ten nejlepší úlovek. Markétka byla na holky a kluky velice pyšná. Denně pozorovala rychlost, jakou ježci rostli. Čím dal víc si byla jistější, že se o sebe dokáží postarat sami. Uplynulo mnoho dní a maminka si uvědomila, že nastal čas loučení. Jednoho dne si je svolala před domeček, jako tehdy na začátku a rozloučila se slovy: “Už jste dospělí a umíte se o sebe postarat. Teď už si kráčejte svou vlastní cestou životem.“ Ježci objali svou maminku a utřeli ji z tváře slzy.
“Věděli jsme maminko, že tento den jednou nastane. Jsme připraveni a postaráme se o sebe jak nejlépe dovedeme. Neplač, buď na nás pyšná, jako jsme my na tebe.“ Po těchto slovech se maminka usmála a dala jim sbohem. Ježci se rozešli na všechny strany, hledat kousek vlastního štěstí.