Ježčí rodinka

Brzy poté, co se jaro přihlásilo o slovo a poslední sníh na horách zmizel v nenávratnu, rozhodli se ježci Markétka a Jiřík, že je nejvyšší čas založit rodinu. Oba netrpělivě čekali na své první děťátka. „Markétko, už je to šest týdnů,“ pousmál se Jiřík a přitom věděl, že co nevidět přijdou ježečci na svět. „Markétka se usmála jeho nedočkavosti: “Však já to moc dobře vím. Cítím, že dnes večer se to stane.“ Jiřík v očekávání naježil ostny a zavrtěl nosánkem: “Už se nemohu dočkat.“ Přesně jak Markétka předpověděla, vše se splnilo. Jiřík se právě vracel z večerní procházky domů, když zaslechl z jejich chaloupky dětský pláč. Oči se mu rozzářily, rychle si na chodbě vyzul botičky a spěchal za Markétkou. Potichounku otevřel dveře ložnice a vešel dovnitř. To co spatřil mu téměř vyrazilo dech. Na velké posteli,těsně přituleni u maminky, leželo devět malých ježečků. Markétka pokynula Jiříkovi rukou: “Jen pojď klidně za námi a přivítej se s nimi.“ Jeden byl hezčí než druhý a společně tvořili devět malých kuliček. Jiřík se přitulil k Markétce a pohladil své děťátka. Odměnou za to byl milý úsměv ježečků i maminky. „A zítra spolu začneme chodit na procházky, houpačky, průlezky, pískoviště,“ slíbil hrdě Jiřík. Markétka jen rozpačitě zavrtěla hlavou: “Ale táto, no tak!Myslím, že bychom s tím měli ještě chviličku počkat. Aspoň do té doby než se prckové trošku vzpamatují. Co říkáš?“ Jiřík se zakřenil: “Ale jenom pár dnů.“ „Samozřejmě, to ti slibuji,“ odpověděla jistě Markétka. Nejbližší dny ukázaly, jak Jiřík dokázal být velice trpělivý. Když nadešel ten správný den, odebrali se na krátkou procházku lesem. V jednu chvíli se prckové postavili do řady a vyčkali až je rodiče doženou. Báli se, neboť se před nimi náhle objevil podivně vypadající tvor. Nevěděli jestli je to kamarád nebo někdo nebezpečný. „Ahoj Matýsku,“pozdravili Jiřík s Markétkou. „Ahoj rodinko, vidím, že jste se konečně rozrostly,“ pronesl zajíček s úžasem. „To víš, však jsme se také načekali. A jak se daří tvým dětem?“ „Poslali jsme je na prázdniny k babičce.“ „To my se zase chystáme na dětské hřiště,“ radostně oznámila Markétka. Ježci už netrpělivě přešlapovali na místě a očekávali brzké ukončení rozhovoru. Jen aby si už mohli hrát. „Tak se měj krásně,“ popřála zajíčkovi Markétka. Ihned se přidal i Jiřík. Matýsek se rozloučil a hopsal dále. „Maminko! Tatínku !“ křičeli jeden přes druhého. „Copak děti?“ zeptal se tatínek. „Támhle vidíme dětské hřiště. Je přesně takové, jak jste nám ho poslali. To je nádhera.“ „Tak na co ještě čekáte, utíkejte si hrát!“ volala maminka na své malé. Ježečci se všichni do jednoho vrhli na průlezky, houpačky a klouzačku. Pouze jediná z děvčat si odběhla hrát na pískoviště v rohu. Markétka s Jiříkem se posadili na nejbližší lavičku a sledovali své rošťáky jak si spokojeně hrají. „Markétko, podívej se na toho našeho Patrika,“ ukázal prstem Jiřík. Patrik seděl na druhém konci a usilovně něco hledal v trávě. Vtom obrovský křik se rozezněl
krajinou. „Maminko, pomož mi!“ volal vyděšeně Patrik a rychle se stočil do klubíčka s bolestivým sténáním. Oba rodiče běželi synovi na pomoc. Když přiběhli blíž a zhodnotili situaci, rozesmáli se: “Kdo je moc zvědavý bude brzy starý. To vždy platilo a platit bude,“ zhodnotil situaci tatínek. Maminka se znovu usmála a dodala: “Měl bys vědět, že pokud budeš šťourat do vosího hnízda, nenechají si to líbit.“ „Co se semnou teď stane?“ vzlykl Patrik. „Neboj se,“ uklidňovala ho maminka a utřela mu slzičku z tváře. „Vosí jed je pro nás neškodný,“ pokračoval tatínek. “Věřím, že to pro tebe bude velké ponaučení. A od zítřejšího dne se začnete učit, abyste byli připraveni na jakoukoli situaci.“ Po těchto slovech se všichni odebrali zpátky k domovu.