Jedle a šípkový keř

Na kraji lesa se krčil u cesty, kudy jezdily povozy, zaprášený šípkový
keř.
A v lese, hned proti němu, vzpínala svoje zelené větve vysoká
a vznosná jedle. Byla vyšší než okolní stromy, byla silnější než
smrky kolem a byla na to také patřičně pyšná.
Jednou ze své výše pohlédla na šípkový keř.
„Jak jsi ubohý a zbytečný!“ řekla mu. „Nikdo si tě neváží, nikdo tě
neobdivuje. Podívej, kolik lidí obchází kolem, jak mne poplácávají
a hladí!“
A šípkový keř jí odpověděl: „Chudáčku, cožpak nevidíš, že ti lidé
mají pily a sekyry? Až tě začnou osekávat a rozřezávat na kusy,
vzpomeneš si na mě. A budeš litovat, že nejsi šípkový keř!“
A měl pravdu ten zaprášený keřík. Když se dřevorubci dali do
práce, pyšná jedle tak žalostně pod jejich sekyrami a pilami naříkala,
že šípek z lítosti poztrácel pár růžových kvítků. Ale věděl, že…

… lepší je žít v chudobě a prostotě beze strachu,
než v bohatství a pýše pod hrozbou násilí.