Jelen a lev

U lesní studánky stál jelen. Pozoroval svůj obraz na hladině.
Obdivoval své paroží. Bylo mohutné a rozvětvené, zdobilo mu hlavu
jako dub zdobí jeho koruna.
Ale v zrcadle studánky spatřil i své nohy. A za ty se hanbil a styděl.
Byly hubené a tenké jako vrbové proutky.
To jelena tak rozlítostnilo, že zapomněl na opatrnost.
A právě v té chvíli se ke studánce připlížil lev za kořistí…
Jelen se dal na útěk. Paroží ho tížilo, ale lehké nohy ho nesly jako
vítr. Na holé planině získal jelen náskok a snad by se i zachránil,
kdyby…
Kdyby planina nekončila lesem. V hustém hvozdu se jelen zapletl
parohy do větví stromů. Stačil si jenom pomyslet: „Jaký jsem byl
hlupák! Obdivoval jsem své parohy, které mne teď zradily, a hanil
jsem nohy, které mne chtěly zachránit!“
A pak lev skočil.

Poučení přišlo pro jelena pozdě,
ale pro vás snad ještě včas.
Mocný přítel mnohdy selže,
zatímco slabý pomůže.