Lev, vlk a liška

Lev ochořel při lovu za chladných zimních rán a musel zůstávat
v jeskyni. Zvířata chodila svého krále navštěvovat, jen liška se
opozdila.
Nemocný lev by si toho ani nevšiml, ale přišel vlk, který měl
s liškou časté půtky o kořist, a žaloval: „Králi, všechna zvířata ti
přišla složit hold a přání brzkého uzdravení. Já sám jsem u tebe už
podruhé. Ale co liška? Ta si vesele pobíhá po lese a prý se těší na
nového krále!“
Liška právě přišla k jeskyni, aby lva pozdravila, a tak náhodou
ty pomluvy slyšela. Udýchaně vběhla dovnitř a omlouvala se rozzuřenému králi.
„Prosmejčila jsem celý kraj, abych ti mohla přinést léčivé býlí,
proto jdu tak pozdě,“ řekla.
„Kde je?“ zamručel lev.
„Zůstalo v lese,“ vymlouvala se liška, „ale vím o něčem, co tvou
nemoc zaručeně zažehná.“
„Mluv!“ přikázal lev. „Nebo tě na místě roztrhám!“
„Když svlečeš vlka z jeho kožichu a do ještě teplé kůže se oblečeš,
tvé prochladnutí okamžitě zmizí,“ řekla liška.
A lev jí uvěřil. Vlk přišel o kůži a liška se zdravou kůží z nebezpečí
vyvázla.

A poučení? Je tak snadné!
Jeden strojí úklady druhému
a sám do pasti spadne.