O čase a niti života

Kdysi dávno, v čase tak pradávném, že ani hodiny ještě netikaly, protože se stále čekalo na někoho, kdo vymyslí, jak čas měřit, se narodilo děťátko. Jeho pláč rozezněl celý širý kraj a lidé si říkali :
„Nový život začíná a nový příběh se bude napsán.“
Jakmile miminko poprvé otevřelo oči, u jeho kolébky se zjevily tři sudičky.
První byla bělostná, jemná jako ranní mlha. V rukou nesla přadeno zlaté nitě a řekla :
„Já ti dávám dar začátku. Nit života, co bude růst a odvíjet se s Tebou. Naučíš se chodit, mluvit a smát se. Budeš se divit světu a svět se bude divit Tobě.“
Druhá sudička byla přísná a moudrá. V očích jí svítily jiskřičky ohně a v ruce držela knihu.
„Já Ti dávám schopnost učení,“ pravila. „Nebudeš to mít vždy snadné. Budeš se učit psát, počítat i chápat různé věci. Pochopíš radost i bolest, přátelství i zklamání. Někdy se tvá nit zamotá uzly, jindy se ti bude zdát příliš krátká. Ale právě to Tě naučí být tím nejlepším člověkem.“
Třetí, v tmavém plášti s nůžkami v ruce se usmála a laskavě povídá :
„Já ti dávám čas, co se nedá zastavit. Den za dnem, rok za rokem. Budeš běžet s ním, když budeš tančit, i když budeš plakat. Tvůj čas tě povede k radosti, k lásce i k poznání, že každý okamžik má svůj smysl. Až přijde chvíle poslední, moje nůžky přetnou Tvou nit.“
Miminko spalo dál a netušilo, jak velký dar dostalo.
A tak čas plynul. Z miminka se stalo dítě, co poprvé klopýtlo a smíchem rozzářilo pokoj. Učilo chodit, mluvit a poznávat barvy světa. Hrálo si, ale i učilo. Učilo se držet tužku, číst první slova a chápat, že život je jako cesta – někdy kamenitá, jindy rozkvetlá. Poslouchalo rodiče, kteří ho vedli, aby vědělo, co je dobro a co zlo. Někdy bylo neposlušné, jindy zvědavé, ale vždycky mělo kolem sebe lásku a ochranu.
A tak čas plynul dál. Když vyrostlo, chodilo do školy. Učilo se číst knihy, počítat i chápat příběhy dávných časů. Poznalo, že učení nebývá vždy lehké, někdy se muselo učit věci nazpaměť, někdy se muselo přemáhat, ale vědělo, že právě tím se stává moudřejším.
Přišli přátelé, první lásky, sny a pády. Radost byla sladká jako med, zklamání ho spalovalo jako oheň. Ale nit života se dál odvíjela, pevná a pružná.
Člověk rostl, dospíval, poznával víc a víc. Každý smutek ho naučil něco nového, každá radost mu připomněla, že čas není nepřítel, ale učitel.
Časem se z dítěte stal dospělý člověk, který si založil rodinu. Našel si člověka, s nímž chtěl sdílet radosti i starosti. Spolu vychovali děti, učili je mluvit, chodit a poznávat svět, stejně jako kdysi jeho rodiče jeho.
Bylo to náročné, ale krásné - učili děti slušnosti, pravdě a práci. Vysvětlovali jim, že nelze žít jen pro sebe, že člověk má být dobrý k druhým, pomáhat a nebát se říci pravdu. Když se děti smály, smála se i celá rodina. Když přišla starost, drželi všichni pospolu. A právě v tom poznali, že čas jim dal největší dar, lásku a domov.
A tak čas plynul dál. Roky plynuly a vlasy zešedly. Děti vyrostly a šly vlastní cestou. Rodiče sledovali, jak se z nich stali lidé čestní a dobří, a v srdci cítili radost:
„Naše práce nebyla marná.“ říkali si.
Když člověk zestárl, znovu se u jeho lože objevily tři sudičky.
První mu řekla:
„Vidíš, nit, kterou jsem ti darovala, je celá tvá cesta. Toto je tvůj život, naplněný láskou a prací. Každý uzel, každý záhyb, to všechno jsi ty.“
Druhá dodala:
„Naučil ses všemu, co ses naučit měl, co jsi si měl osvojit. Smíchu i bolesti. Učil ses, vychovával, poznával, předával. To všechno po tobě zůstává. A právě proto je tvůj život úplný.“
A třetí ho pohladila po čele: „Tvůj čas se naplnil. Ale není to konec. Každá generace, kterou jsi vychoval, je pokračováním tvé nitě, Tvého života. Je to jen klidný přechod. A jednou, až se v dalším životě zase narodíš, my tři budeme opět stát u tvé kolébky.“
A člověk zavřel oči, vědom si, že jeho život byl cenný, protože on dál proudil ve svých dětech a v dobrých skutcích, které po sobě zanechal. Od té doby si lidé vyprávějí, ze čas je největší učitel, rodina největší poklad a výchova největší dědictví..
Tak, kluci a holky, pohádka o čase skončila, ale jen tady. Protože dokud se rodí děti, dokud se smějeme i pláčeme, nit života se vždy znovu a znovu odvíjí každému z nás stejně. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.