O masce z Měsíčního lesa

Kdysi, v království, kde se nebe každý večer barvilo do tyrkysové barvy a každá hvězda šeptala lidem příběhy dávných časů, v srdci světa, který se ztrácel mezi snem a skutečností, ležel Měsíční les. V noci se jeho koruny třpytily jako moře hvězd a stromy zpívaly dávné příběhy těm, kdo se jim odvážili naslouchat. Mezi těmito stromy stála malá vesnice jménem Lurien, kde lidé žili v klidu a pořádku a každý se usmíval. Jenže v Lurienu se už dávno nikdo neusmál opravdově. Každý měl na tváři masku. A ta maska byla krásná, nádherná, lesklá, beze škrábnutí, se zářivými barvami. Ten kdo ji nenosil, byl považován za divného, podezřelého, možná i nebezpečného. A tak se všichni schovávali za své masky, které ukrývaly bolest, žárlivost, závist i smutek. Všichni se tvářili šťastně, protože tak to přece mělo být v Lurienu být.
V Lurienu žila krásná Elen. Byla to dívka z okraje lesa. Měla zvláštní dar, teda její oči ho měli, měnily totiž barvu podle jejích pocitů. Když se smála, oči byly zlaté jako med. Když se bála, potemněly do modra, když se hněvala, zčervenaly. A když se snažila lhát, zhasly docela.
„Ten Tvůj pohled tě jednou zradí,“ říkávala jí babička, která byla ve vesnici vyhlášenou bylinkářkou. „Lidé se bojí pravdy víc než tmy“.
Elen to věděla. Cítila, že se do její vesnice vkrádá cosi ošklivého, tvář přetvářky, které dusí všechno živé. Jenže Elen chtěla zapadnout mezi ostatní, chtěla, aby ji lidé měli rádi.
Jednoho dne přišel velký mág a mistr Gabriel, slavný řemeslník, který vyráběl ty nejkrásnější masky v celém širokém okolí. Putoval od vesnice k vesnici, a všude za ním zůstávaly oči, které se už nikdy neusmály upřímně od srdce .
„Ty, Elen,“ řekl jí s úsměvem, „máš v očích divné světlo. To by jsi měla schovat. Lidé se na tebe dívají a neví, co si mají myslet. Udělám ti masku, krásnější než všechny, co jsem doposud vyrobil a ta ti otevře dveře kamkoli.“
Elen se dlouho rozmýšlela, zpočátku o tom nechtěla ani slyšet, ale když viděla, že ji její přátelé začínají přehlížet, kývla na Gabrielovu nabídku.
Gabriel ji zavedl do své dílny, kde byl vzduch prosycen vůní kadidla a žhavého kovu.
Na stole ležely masky, které Gabriel vyráběl. Byl to opravdu mistr nad mistry. Masku udělal úplně ze všeho, podle toho, kolik mu zákazník zaplatil. Na stole měl masky z perleti, ze zlata, z křišťálu, ale i z popela a kamene. Každá se leskla jinak, každá měla jinou duši.
„Tahle ta,“ ukázal mistr na bílou masku s tenkými prasklinami, vyplněnými žilkami stříbra „ ta je pro tebe. Když si ji nasadíš, svět tě uvidí tak, jak si přeje.“
Elen se dívala do zrcadla. V odraze stála krásná žena, dokonalá, klidná, sebejistá.
„Takhle mě ještě nikdy nikdo neviděl,“ zašeptala si sama pro sebe, ale Gabriel to zaslechl.
„A právě proto tě teď budou milovat,“ odpověděl.
A měl pravdu.
Když Elen vyšla mezi lidi, všichni se na ni usmívali. Prodavači v obchodech jí nabízeli nejlepší suroviny, v květinářství jí dávali ty nejkrásnější květiny, děti jí nosily lesklé kamínky, co našli na břehu rybníčka. Sousedé ji začali zvát na slavnosti. Elen byla najednou všemi oblíbená. Nikdo si nevšiml, že pod kouzelnou maskou dýchá jiná, tišší bytost.
Jenže v noci, když všichni spali, Elen pod maskou plakala. Z prasklin na její tváři vytékaly stříbrné slzy, které dopadaly na podlahu a měnily se v mech, studený, třpytivý, jako krajina pokrytá sněhem, na kterou dopadají měsíční paprsky. Elen cítila, že jí cosi neznámého ochlazuje srdce. Snažila se masku sundat, ale ta jí přirostla k tváři. Kdykoli ji zkusila odtrhnout, ozval se nepříjemný, bolestný zvuk, jako by někde hluboko v lese křičel strom. Ráno se zvedla, oblékla a šla ven. A tehdy si všimla, že její přátelé už nejsou stejní. Lidé se pohybovali jako loutky, mluvili mezi sebou naučenými frázemi.
„Jak se máš?“
„Skvěle!“
„To je dobře!“ Jenže v jejich očích nebylo nic. Jen prázdno.
Elen ztracená sama v sobě a zoufalá kvůli svému rozhodnutí, utekla do lesa. Běžela, dokud se nezastavila u jezírka, které se lesklo jako stříbrné zrcadlo. Tam na břehu seděl starý muž s vousy z mechu.
„Vím, proč jsi přišla,“ řekl tiše. „Tvoje srdce pláče, ale přes masku to není vidět.“
„Nemůžu ji sundat,“ odpověděla Elen a hlas se jí strachy chvěl.
„Protože ses bála být sama sebou. Masky se živí tím, co popíráme.“
„Ale bez ní mě lidé nebudou mít rádi!“
Stařec se pousmál:
„Láska, která vidí jen masku, nepatří tobě, ale jí. Chceš-li žít, rozbij ji, i kdyby to bolelo.“
Elen si klekla k vodě, nadechla se a udeřila tváří s maskou o kámen. A nic, maska odolala.
„Zkus to znovu.“ pověděl stařec. Zkusila to a ozvalo se prasknutí. Z masky vyšlehlo světlo a z jejích prasklin vytryskly všechny barvy, které byli její potravou – zlatá radost, modrý strach, zelená naděje, rudý hněv i růžová něha. Maska se rozpadla na prach, a prach se proměnil v barevné motýly.
Všichni motýli odletěli do vesnice a usedli na tváře lidí. Tam, kde se dotkli, maska popraskala.
Lidé se začali rozhlížet, zmatení a nazí ve své pravdě. Někteří plakali, jiní se poprvé po letech smáli. Ulice se naplnily skutečnými barvami, žádná nebyla dokonalá tak jako od masek, ale všechny byly živé.
Mistr Gabriel stál uprostřed náměstí, jeho vlastní maska se začala drolit.
„Co jsi to udělala?“ zvolal.
„Vrátila jsem jim tváře,“ odpověděla Elen.
„A tobě to, co jsi neměl. Tvoje svědomí.“
A s těmi slovy se vydala zpět do lesa, kde se z prachu její masky zrodila nová rostlina, celá bílá a na dlouhém stonku pravdomluvný květ, který kvete jen tam, kde se lidé přestanou bát být skuteční.
A tak holky a kluci, nezapomeňte, že přetvářka je takový tichý les, který zarůstá pavučinama lží. Kdo v něm ztratí cestu a zabloudí, zapomene, kým doopravdy je.
Ale i ta nejtenčí prasklina v přetvářce a lži může pustit dovnitř světlo a světlo pravdy má sílu zlomit i sebekrásnější masku. A tak buďte tím, kým doopravdy jste a neschovávejte se za krásné masky.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.