O čertově mlýně u Kněhyně

Hora Kněhyně v Moravských Karpatech nedaleko Frenštátu převyšuje
památný Radhošť. U Kněhyně pak pne se lysá kupa, které říkají
Čertovy mlýny. Tam nedaleko vrcholu viděti skalní skupinu, která
dala jméno té hoře. To prý jsou zbytky mlýna, který před dávnými
časy sám čert stavěl. Pod ním ukazují ve skále zbytky mlýnské strouhy
a hned vedle velikánský balvan, prý čertův mlýnský kámen.
Pověst vypravuje, že prý čert v lidské podobě tam někde nablízku
chodil za selskou dcerou a chtěl si ji vzít za ženu. Selka zprvu
nebránila, myslela, že je to nějaký zámožný člověk. Slíbila mu dceru.
Ale když náhodou poznala, že je to čert – zpozorovala, že má
na levé noze kopyto –, hleděla, jak se dostat ze závazku. Tu řekla
čertovi, aby vystavěl na vrchu mlýn, aby tam i vodu zavedl, chce‑li
dceru dostat, a to že musí být hotovo za den a za noc, dříve než
kohout zakokrhá. Čert slíbil, že to provede. Aby nabyl času, přestrojil
se za starého překupníka, skupoval v celém okolí všecky kohouty
a krky jim zakrucoval. Ale selka, matka nevěstina, prohlédla tu
lest, a dřív než k ní překupník přišel, schovala svého kohouta
pod košík. Řekla potom, že kohouta nemá, že jí ho kuna zadávila. Čert
se dal se svými pekelnými pomocníky v noci do stavby, ale dřív než
byl hotov, selka vytáhla kohouta zpod nůše, vysadila na střechu
a tam kohout zakokrhal, až se to rozléhalo. V tom okamžení bylo
po čertově síle. Upustil skálu, kterou nesl na řetěze, a utekl. Na té
skále je prý znát dodnes otisk čertových zad i řetězů. Tak se selka
s dcerou zbavily čerta, který se už ve statku neukázal. Zato prý
přebýval v opuštěné chaloupce pod tou horou.
Přišel jednou na Dolní Bečvu vysloužilý voják, husar, a tam se
v jednom statku poptával, kde že je ten čertův mlýn a jak je tam
daleko. A hospodář povídá:
„Prosím vás, co vy s tím mlýnem chcete?“
Na to mu husar:
„Slyším, že tam je chaloupka nějaká opuštěná. Hodila by se mi
k obývání. Našel bych si tu někde práci. Jdu z vojny, nikoho nemám,
jsem sám na světě.“
„Co by vás to, člověče milá, napadlo? Víte‑li, že v chaloupce straší?“
hospodář se diví.
„Však jsem slyšel,“ povídá husar. „Čert prý tam zůstává.“
„A to tam chcete jít? Čerta nechte být čertem. Nic po něm.
Chcete‑li se tu někde usadit, však tu něco najdete. Ale chaloupku
nechte, s čertem si nezačínejte!“
Nevymluvil to hospodář husarovi. Ten jen prosil, aby mu ukázali
cestu k čertovu mlýnu. Když viděl hospodář, že s husarem
nic nepořídí, pozval ho, aby aspoň na noc zůstal, ráno že mu dá
člověka, a ten mu ukáže, kudy by se dal.
Husar přespal tu noc ve statku a ráno se vydal na cestu. Ten
člověk ze statku šel s husarem tak daleko, až mu mohl ukázat
chaloupku pod čertovým mlýnem.
„Tamhle je to tedy,“ ukazuje ten člověk, „tam ten pekelník přebývá.
Ale být vámi, nešel bych tam.“
„Však to už je moje věc,“ husar mu na to; „jen vy se spánembohem
vraťte, já už tam trefím a strachu nemám.“
A neměl. V kabele měl s sebou svíčku hromičku, kterou si opatřil
v Rožnově, o té věděl, že ho před čertem ochrání. A také měl
kus svěcené křídy. Přišel do chaloupky, ohlédl se v ní a usoudil, že
by se tam dobře obývalo: Však on by si to už nějak zřídil. Jen ten
čert! Ale od toho si brzo pomůže.
Když přišel večer, husar si sedl za stůl, z kabely vytáhl nějaké čtení,
obyčejnou svíčku a tu křídu. Svíčku postavil na stůl a rozžal, křídou
udělal na zemi kolem židle kruh, potom si sedl na stůl, rozložil si
knížku a četl. K půlnoci najednou se dveře otevrou, čert tam.
„Co tu chceš?“ povídá ten černý zhurta husarovi.
Husar, nic se nezalekl, spustí na čerta:
„A co ty se na mě spouštíš? Nejsem já tvůj poddaný, abych se ti
musel zodpovídat. Hleď jen, ať jsi zas venku!“
Čert k husarovi nemohl pro ten křídový kruh, co měl dělat, musel
táhnout.
„Jen počkej!“ povídá ve dveřích, „však zítra uvidíš!“
„Marné strachy,“ volal za ním husar, „takových pánů se nelekáme.“
–
Ráno došel si husar do vsi opatřit leccos, čeho potřeboval. A také
si nový hrnec přinesl, do jeho dna dírku udělal. Večer, když si
zas sedl za stůl a rozžal svíčku, postavil vedle druhou, hromičku,
také ji rozsvítil, a na ni poklopil hrnec s dírkou, a tak se plamen
nezadusil. Četl si potom zase z knížek, až přišla půlnoc a s ní se
objevil čert a křičí rozvzteklený:
„Co že ty se odtud nechceš hnout? Tady je můj příbytek!“
„Abys ty věděl,“ husar čertovi na to, „že mi tu žádné hřmoty tropit
nebudeš. Mně se tu zalíbilo a já tu zůstanu. A ty hleď vyklidit
se odtud po dobrém!“
Tohle slyšel čert, že ho husar z vlastního příbytku vyhání, dozlobil
se a začal se přes stůl sápat na husara. Nemohl na něho
pro ten křídový kruh; a milý husar chytil hrnec na té hromičce
přiklopený a bác! praštil čerta po hlavě. Hrnec měl od té hromičky
takovou moc, že se čert svalil tu chvíli. A když se vzpamatoval, vyrazil
ze dveří a ten tam. Víckrát se v chaloupce neukázal. Zůstala
husarovi.