O kováři a starém čertu na Radhošti

V lesích radhošťských pálívali uhlíři dřevěné uhlí v milířích. Lidé
si tam k nim pro to uhlí jezdili a chodili. Tak také jednou kovář ze vsi
pod horou už neměl čím zatápět ve výhni a tu, že si dojde
na Radhošť pro uhlí. Vzal veliký pytel a se svým tovaryšem vypravil
se na cestu. Šli lesem, nepozorovali, že se na západě mračí. A když
přišli nahoru na Radhošť, přihnala se bouřka a spustil se liják.
Nevěděli ti dva, kam se schovat, a tu kováře napadlo, aby vlezli
do toho pytle. Byl dost veliký.
Vlezli tedy kovář s tovaryšem do pytle, jen hlavy jim koukaly,
a leželi klidně. Blesky svítily, hrom bil a jen se lilo. Vtom, kde se
vzalo, tu se vzalo, jakési černé chlapisko neveliké stojí před nimi,
dívá se na pytel a povídá k sobě:
„Jsem já starý čert, ale takového zvířete jsem dosud neviděl,
aby mělo dvě hlavy, jeden břich a žádné nohy. Půjdu se naší báby
zeptat. Ona tu trojí les pamatuje, troje město, snad mi poví, jaké
by to mohlo zvíře být.“
Sebral se ten čert a šel bábu hledat. Ti dva v pytli byli na smrt
postrašeni. Nechtěli čekat, až přijde čertova bába, mysleli, kdovíco
by se jim stalo. Vylezli honem z pytle a utíkali horempádem
domů. O uhlí se už nestarali.
Od té doby se kovář, třeba byl kurážný člověk, na Radhošť nevydal.
Uhlí si dal přivézt formanem. S čertem už se setkat víckrát nechtěl.