O CHAMELEONOVI BARVÍKOVI

V kouzelném pralese za naším městem, za naší zemí a ještě dalšími dvěma a ještě mořem, žil malý chameleon jménem Barvík. Byl to veselý chameleon, který měl rád dobrodružství, ale měl jeden problém, neuměl měnit barvy tak, jak by správný chameleon měl. Když se ostatní chameleoni schovali v trávě, Barvík zůstal jasně zelený a v tu chvíli to nevadilo. Ale když se chtěl ukrýt na hnědé větvi, stalo se, že jeho kůže zůstala modrá jako obloha.
„Proč to nejde? Proč nejsem jako ostatní?“ ptal se často sám sebe smutně. Barvíka trápilo to, že se neumí proměnit, když chce, když potřebuje. Ostatní zvířátka v pralese ho sice povzbuzovala, ale on se pořád cítil jinak. A tak se rozhodl, že s tím něco udělá.
Jednoho dne se Barvík vydal na procházku, aby si pročistil hlavu. Přemýšlel o tom, jak by se mohl naučit měnit barvy, když náhle narazil na zvláštní strom, který zářil jako duha. Tento kouzelný strom měl kůru pokrytou barevnými listy, které se měnily na každém kroku. Barvíka to zaujalo a přiblížil se blíž.
„Kdo jsi, malý chameleone?“ ozval se měkký hlas ze stromu. Barvík se trochu vylekal, ale odpověděl:
„Jmenuji se Barvík a nemůžu měnit barvy jako ostatní chameleoni.“ Strom se zamyslel a pak jemně šuměl svými listy.
„Možná bych ti mohl pomoci, ale musíš se odvážit do kouzelného lesa, kde najdeš moudrou žábu. Ona ví, co dělat.“ Barvík se rozhodl, že zkusí své štěstí a vydá se na cestu.
Vydal se na dlouhou cestu, až konečně dorazil na palouk kouzelného pralesa. Prales byl plný barevných světel, zvuků a vůní. Z každé strany na něj pokukovaly malé bytosti, které se smály a šeptaly si mezi sebou. Uprostřed lesa, na velikém kameni, seděla moudrá žába jménem Bofka. Měla velké zlaté oči, které Barvíka hned poznaly.
„Ach, ty musíš být Barvík, o kterém mi poslal po větru zprávu duhový strom,“ řekla Bofka klidně. Barvík se nervózně usmál a kývl. „Potřebuji se naučit měnit barvy, abych byl jako ostatní chameleoni,“ vysvětlil jí. Bofka se zamyslela a pak řekla:
„To, co hledáš, je více než jen kouzlo. Musíš se naučit věřit sám sobě a přijmout svou jedinečnost. A pak, ať se podíváš kamkoli, budeš vědět, jakou barvu zvolit.“
Bofka nabídla Barvíkovi, aby s ní trénoval. Ukázala mu, jak se soustředit na své okolí, jak dýchat klidně a pozorovat barvy kolem sebe. Nejprve se mu nedařilo, byl příliš nervózní a bál se, že to nikdy nezvládne. „Neboj se, Barvíku, není to soutěž. Každý z nás má svůj čas,“ povzbuzovala ho Bofka. Barvík začal trénovat každý den. Pozoroval květiny, listy a nebe, a pomalu začal cítit, jak jeho kůže reaguje.
Jednoho dne, když se soustředil na měkkou zelenou trávu, jeho tělo začalo pomalu měnit barvu.
„Podívej, Bofko! Já to dokázal!“ radoval se. Bofka se usmála a kývla:
„Vidíš, Barvíku, vždy jsi měl tu schopnost v sobě, jen jsi musel uvěřit.“ Když se Barvík vracel domů, byl plný radosti a nadšení. Teď už věděl, že může měnit barvy, když se opravdu soustředí a věří si. Jakmile se vrátil do lesa, ostatní zvířátka se seběhla kolem něj.
„Barvíku, co se stalo? Ty záříš všemi barvami!“ volali. A Barvík jim vyprávěl o své cestě, o kouzelném stromu, moudré Bofce a o tom, jak se naučil věřit v sebe samotného. Zvířátka byla nadšená a obdivovala jeho nové schopnosti. Barvík se už nikdy necítil jiný nebo osamělý, věděl, že je jedinečný a že právě jeho zvláštnosti z něj dělají toho, kým je.
A tak se stal Barvík hrdým chameleonem, který už se nebál změn, a každou noc před spaním všem svým kamarádům vyprávěl o svých kouzelných dobrodružstvích.
Holky, kluci a tak je to i v životě lidí také. Pokud chcete něco dokázat, tak je nutná snaha, trénink a soustředění.
A pak jde vše s lehkostí. Hezký den. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.